OSMA

Proč Pacovský navrhoval konkurs, když tvrdí, že v HPH je 35 miliard?

Zveřejněno: 10.1.2005

Navrat na hlavni stranku OSMY
Další důkaz, co všechno je možné v české justici, podala v závěru loňského roku soudkyně Městského soudu JUDr. Eva Hodačová, když 16. prosince prohlásila konkurs na majetek HPH. Její usnesení v mnohém vzbuzuje podezření, že stále živý konkursní případ ústeckého soudce Berky nemusí být v této zemi poslední.
Příprava tohoto konkursu probíhala řadu měsíců následovně:
V červnu 2002 jsou z funkcí členů představenstva HPH odvoláni Pacovský, Klimeš a Šancová. Za půl roku, v prosinci 2002 podávají jménem HPH návrh na konkurs společnosti, v němž se Pacovský a Klimeš prezentují jako členové představenstva. Lživě přitom tvrdí, že HPH má sídlo v Hradci Králové a tak svůj návrh posílají k hradeckému Krajskému soudu. Tam návrh leží dva roky, v nichž se Krajský soud dvakrát prohlásil za místně nepříslušný k tomuto návrhu.
Počátek loňského roku pak jen dokazuje jak konspirativně byl tento konkurs připravován, zcela ve stylu estébáckých praktik. Pozice Pacovského jako navrhovatele totiž byla nadmíru problematická, uváděl totiž pohledávky (jednu z nich dokonce na 520 miliónů Kč), které se nikdy neobjevily v účetních závěrkách nebo v auditech. Nakonec se ke konkursu přihlásil i jako fyzická osoba s požadavkem odměny za svou neexistující funkci v představenstvu HPH. Pak musí Koženým a zřejmě dnes i Vostrým řízený Matějka vstoupit na scénu. 20. února žádá jako tehdejší předseda představenstva HPH o vydání platebních rozkazů a to jménem Koženého firem Harvard Group, HBS – poradenská a First American, na základě údajných faktur většinou z roku 2002. Což před představenstvem i dozorčí radou HPH pečlivě utajuje a především před likvidátorem Častorálem. Až po dvou týdnech, 8. března posílá likvidátorovi sdělení o dluhu a požaduje jeho uznání. 30. března pak vydává Městský soud dva platební rozkazy, které byly v Ohradní ulici převzaty jednou ze zaměstnankyň Koženého firmy.
Samozřejmě, že i toto vydání platebních rozkazů Matějka opět utajil, aby nebylo možno proti nim podat odpor. Sice byl podán, ale po lhůtě, takže soud jej odmítl. Třetí platební rozkaz byl pak zachycen a odpor včas podán. Všechny tři údajné pohledávky, zcela vykonstruované, pak Matějka přihlásil do konkursu. Přitom nepokrytě lže, když tvrdí, že sídlo a místo činnosti HPH je v Hradci Králové. Ale co jiného čekat od Matějky.
Při čtení usnesení soudkyně Hodačové se přímo tají dech nad tím, co všechno si může český soudce dovolit. Ve svém usnesení se tato soudkyně odvolává na platební rozkaz ve prospěch Harvard Group a uvádí mimo jiné čísla třinácti faktur. Podle zjištění žádná z těchto faktur není součástí uváděného platebního rozkazu, ani návrhu na jeho vydání. Když se tato výtečná soudkyně odvolává na platební rozkaz ve prospěch First American, opět uvádí stejná čísla faktur jako u Harvard Group, a podle těchto čísel lze lehce zjistit, že jedna z faktur vůbec neexistuje. Vůbec JUDr. Hodačovou přitom nezajímá, že si tyto tři Koženého firmy navzájem postupovaly stejné „pohledávky“, aby byla zajištěna konkursní podmínka alespoň dvou věřitelů, což je postup v rozporu se zákonem.
Že si JUDr. Hodačová plete miliardy s milióny, to by snad u takové české soudkyně mohlo být i naprosto pochopitelné, ovšem nesmělo by jít o aktiva HPH. Takže místo 16,5 miliardy Kč, deklarovaných likvidátorem, uvádí ve svém usnesení 16,5 miliónu Kč, proto samozřejmě společnost musí být v úpadku, neboť jen Matějka nárokuje právě těch 16,5 miliónu. S elementárními počty a vyžadovanou soudcovskou pečlivostí má paní soudkyně zřejmě značné problémy – podle ní (alespoň to tak stojí v jejím odůvodnění) česká policie zablokovala asi 10 miliónů dolarů, což prý představuje 460 miliónů korun. Kdy po roce 2000 byl kurs dolaru asi 46 korun, nebo snad ještě dnes dokonce je? Že by paní soudkyně žila v nějakém virtuálním světě?
Dalším důvodem pro konkurs je podle soudkyně skutečnost, že likvidátor neuvedl výši své odměny. Jako konkursní soudkyně by měla vědět, že soud likvidátorovi stanovil fixní měsíční zálohu na odměnu ve výši 15 tisíc, což je ve spisu uvedeno. Definitivní odměna pak bude stanovena až po skončení likvidace, její výši tedy nemůže nikdo znát, ale to tuto příkladnou soudkyni samozřejmě ani trochu nezajímalo. Nějaká znalost obchodního zákoníku přece u takového českého soudu je přece zcela zbytečná.
Takových justičních skvostů je v usnesení JUDr. Hodačové ještě víc, jeden rozhodně stojí za citaci. Skutečnost, že návrh na konkurs podala Pacovského skupina půl roku po svém odvolání z představenstva, tedy jako osoby zcela neoprávněné, smetla paní soudkyně ledabylým mávnutím ruky. Doslovná citace zní:“ Soud v rámci konkursního řízení nezkoumal spornost v rámci oprávněných či neoprávněných osob jednajících jménem dlužníka, protože byl právního názoru, že toto konkursnímu soudu nepřísluší a jde o věc, která je nad rámec jeho pravomoci…“. Nepřipomíná to až příliš Pacovského? Ten měl vždy také pohotově „svůj právní názor“. Nicméně pro toho, kdo by chtěl na nějakou firmu uvalit zcela vymyšlený konkurs, má tady zcela skvělý a především u českého soudu zaručený návod.
Díky snaživé přičinlivosti paní soudkyně Hodačové Koženého a Vostrého gang získal co potřeboval – zablokování činnosti likvidátora a to právě v době, kdy se mu daří zajišťovat v zahraničí majetek z Harvardu ukradený. Dalším cílem bylo získat čas a toho jim tento konkurs nabízí bohatě. Pro začátek se totiž podle soudkyně Hodačové musí celý spis vrátit do Hradce Králové, neboť jednomu z Pacovským uváděných věřitelů, firmě Vepros, nebylo doručeno jisté usnesení hradeckého soudu, takže se tento soud musí postarat o nápravu. Což může trvat třeba rok, vždyť návrh na konkurs HPH ležel v Hradci dva roky. Pak ovšem stačí, když třeba Kožený přihlásí zcela podvodnou pohledávku, soud navrhovatele vyzve aby ji doložil a s doručováním na Bahamy už mají čeští akcionáři patřičné zkušenosti. Česká policie své obvinění Koženému nedokázala doručit ani za tři roky. Takže je naděje, že tento konkurs může také trvat prakticky nekonečně. Navíc bude obtížné, aby konkursní správce mohl do konkursní podstaty zahrnout majetek, jenž byl ukraden a převeden na kyperské trusty, takže akcionářům HPH by zbylo nanejvýš jen barvité vyprávění, co všechno si finanční zločinci v tomto požehnaném právním státě mohli za přispění ledabylosti policie, shovívavého přihlížení státních zástupců a skvělých verdiktů českých soudů dovolit.
Jak likvidátor, tak představenstvo HPH již podali proti konkursu odvolání. K tomu zřejmě, podle toho jak si státní orgány v záležitosti Harvardu stále počínají, přichází čas k vypracování a podání žaloby na stát pro škodu 80 miliard korun (je zdokumentováno ukradených 65 miliard a k tomu ještě za 17 miliard podvodných faktur). Když mezinárodní tribunál přiznal v kauze televize Nova právo na ochranu investic Američanovi Lauderovi, pak musí mít stejná práva i každý ze čtvrt miliónu českých občanů, investujících do harvardských fondů a pak do HPH. Je tady ovšem jedna zásadní otázka – kde by náš lhostejný a neustále rozkrádaný stát na takovou škodu vzal?
Odpověď na tuto otázku, alespoň částečnou, zřejmě zná Pacovský. Krátce před vánočními svátky odpověděl v televizi na otázku, zda při konkursu něco zůstane i pro akcionáře HPH. Odpověděl, že zůstane, neboť ve společnosti je majetek za 35 miliard korun. Ještě v roce 2002 ovšem akcionářům tvrdil, že v HPH žádný majetek není, kromě Koženého směnek, které jsou beztak bezcenné. Že by se po jeho vyhnání z představenstva pojednou začal v Harvardu majetek opět utěšeně hromadit? Ale protože vždy mluvil jen pravdu a nic než pravdu, nezbývá než této pro akcionáře jistě potěšující zprávě věřit. Dokonce suma uváděná Pacovským je téměř dvojnásobná, než ke které se zatím dobral v účetní závěrce likvidátor doc. Častorál. Ovšem Pacovského odpověď může být vykládána i tak, že už jsou k přihlášení připraveny další dosud neznámé „pohledávky“, třeba ve stylu těch, jež uváděl v návrhu na konkurs.