OSMA

Kožený a Vostrý mohou být klidní, jejich spis má zatím čtvrt miliónu stran

Zveřejněno: 11.7.2005

Navrat na hlavni stranku OSMY

V minulých dnech státní zástupce J. Jindřich oznámil, že policejní vyšetřování v rozkradeném Harvardském průmyslovém holdingu bude uzavřeno prý nejpozději počátkem příštího roku. Mohla by to být i svým způsobem potěšující zpráva pro české akcionáře HPH, ovšem je to spíš jen další ilustrace problémů české policie, která toto vyšetřování ukončí po pěti letech.
Stačí malé srovnání – z HPH bylo zatím prokazatelně ukradeno 65 miliard korun (zhruba 2,2 miliardy eur), přičemž Kožený a Vostrý jsou zatím mezinárodně stíhaní pro podvod za 11,5 miliardy korun. V roce 2003 vypukl skandál s podvody v italské společnosti Parmalat, z níž bylo ukradeno 14,5 miliardy eur. V nedávných červnových dnech italský soud vynesl rozsudky nad jedenácti pachateli. Přitom jejich podvodné přesouvání peněz, zakládání dceřiných a fiktivních společností jakoby kopírovalo praktiky harvardských zlodějů. Celý harvardský spis má prý zatím 500 šanonů, z toho 100 šanonů základního spisu, ostatní jsou přílohy. V každém šanonu je 500 stran, tedy celý spis má celkem čtvrt miliónu stran, ovšem ještě bez znaleckých posudků, které jsou dokončovány. Prosté počty nás tak mohou dovést i k představě, kdy asi by mohli být Kožený s Vostrým souzení. Při proslulé rychlosti českých soudů to vskutku může být pouze jen představa zcela chimérická. Jestliže by soudci, jenž snad bude touto kauzou někdy obdařen, trvalo prostudování každé stránky spisu pouhou minutu, pak by k tomu potřeboval 4 166 hodin, tedy 520 osmihodinových pracovních dnů, což představuje 2 roky a 20 pracovních dnů (rok má 250 pracovních dnů). Jistě bude mít přitom i další soudcovské povinnosti, takže těžko by mohl Harvardu věnovat více než půl pracovního dne, z čehož vychází, že studium spisu by trvalo do konce roku 2010. Když k tomu připočteme vypracování žaloby státním zastupitelstvím (dejme tomu půl roku), zcela jistou záplavu obstrukcí advokátů obou finančních gangsterů, možnou nespokojenost soudu s předloženými důkazy a dostaneme se někam do roku 2012, možná 2013, kdy by mohlo být při náležité konstelaci hvězd, zájmů politiků a již případného opravdového nedostatku peněz, který Kožený stále vyhlašuje, nařízeno jednání první instance. Se zřejmě zajištěnou nepostižitelností pochopitelně Vostrý se Ševčíkem spolehlivě počítají a tak se vesele činí dál. Vostrý dokonce na Slovensku v Bratislavě koupil dne 10.června od Bulhara Pouchkacha a manželů Hudákových jakousi firmu Artom s.r.o., hned ji přejmenoval na TASS s.r.o. (že by reminiscence na proslulou sovětskou tiskovou agenturu?) a jediným společníkem v této firmě je Daventree Resources Ltd. z Belize. Netřeba vůbec hádat, kdo je jednatelem – samozřejmě Ševčík a má tolik důvěry Vostrého, že může dokonce jednat a podpisovat zcela samostatně. Jistě k tomuto kroku vedla Vostrého výhradně starost o naplnění práv českých akcionářů a až dojemná snaha vrátit jim ukradený majetek. Italové to s Parmalatem zvládli za pouhé dva roky, takže Vostrý s Koženým a jejich pražský gang mohou být klidní – v této zemi zřejmě nemá nikdo chuť pachatele stále žhavé harvardské kauzy soudit, kdoví co všechno by přitom mohlo vyplavat. Nakonec nedávno se dokonce v tisku objevily spekulace, že bývalý šéf SCP pan Lízner musel být odsouzen nikoliv za braní úplatku, ale protože tehdy poslal vládě důvěrnou zprávu o tom, co se děje v HPH. Proto muselo následovat exemplární ztrestání takové opovážlivosti. A když se k tomu ještě přidá Wallisova aféra, kvůli které vlastně Kožený prchal z republiky a která se jaksi tiše vytratila do prázdna..? Nakonec nechuť všech příslušných institucí vyřešit rozkradení Harvardu výmluvně dokládají okolnosti mezinárodního zatykače – byl sice vydán v říjnu roku 2003, leč pak se po něm země slehla. Marně o jeho překlad dvakrát žádali Američané, údajně jeho přeložení nebylo ještě hotové. Až nakonec bylo ministerstvo spravedlnosti nuceno zásluhou náležitého tlaku zatykač opět najít – byl údajně pět měsíců zapomenut v zásuvce jedné úřednice. Přičtěme k tomu poslední aféru (určitě nikoliv opravdu poslední) s vyhlášením konkursu a zjevným odporem tento konkurs ukončit vzdor jeho zamítnutí Vrchním soudem. Je to až k neuvěření groteskní fraška, v níž hlavní role obstarávají soudkyně Hodačová ruku v ruce s konkursním správcem Cupkou. Zatím v poslední dějství J. Cupka nemůže stále učinit co mu ukládá zákon, neboť všechny účetní doklady musel předat policii a tak si soudu (soudkyni Hodačové) stěžuje, že je v tom nevinně, neboť likvidátor mu neposlal údaje, které ovšem hned po prohlášení konkursu Cupka od likvidátora dostal v kompletním protokolárně předaném účetnictví. Soud nelení a usnesením vyzývá likvidátora Častorála aby oznámil, zda tyto znovu vyžadované údaje předal a když ne, tak aby uvedl důvody a dalším usnesením Cupkovi benevolentně oznamuje, že do 29.7. má oznámit, zda svou zákonnou povinnost už splnil. Záhadu proč správce Cupka nemusí ani po dvou měsících předat převzatý majetek HPH likvidátorovi společnosti, objasnilo usnesení z 21.6., které obdržel likvidátor Častorál. V tomto usnesení je HPH nadále označován jako úpadce (42 dnů po úředním skončení konkursu), doc. Častorál jako likvidátor úpadce což si lze vyložit jen tak, že soud vzdor rozhodnutí Vrchního soudu na pokračování konkursu trvá, patrně má jiný právní názor, než soud odvolací. Těžko předpokládat, že by pražský Městský soud zaměstnával natolik neschopné soudní úřednice, které by nevěděly, že skončením konkursu již úpadce není úpadcem. I když kdo ví – po zkušenostech se znalostí konkursních paragrafů v příslušné soudní kanceláři je zřejmě u Městského soudu patrně možné už všechno. Jen tak na okraj – jak si asi soudkyně Hodačová představuje, že by mohl správce Cupka uzavřít účetní knihy, udělat závěrku a podat daňové přiznání, když nemá nic podle čeho by tak učinil? Dokonce i veškerá data, která mu likvidátor Častorál s prohlášením konkursu předal, policie patrně z Cupkova PC vymazala, jestliže dokonce nemusel předat celý počítač, na kterém určitě velice pečlivě vedl po celých pět konkursních měsíců detailní účetnictví HPH. V Cupkově oznámení soudu, jak musel vše předat policii ovšem není o počítači ani slovo. A jen tak napadá – při takovém nuceném odevzdávání dokladů by si jistě každý konkursní správce vyhotovil jejich kopie. Když už k ničemu jinému, tak jistě ke své vlastní kontrole, jistotě nebo i pro případ ukončení konkursu, zvláště když je jeho prohlášení zažalováno. Co kdyby se ty doklady nějakým způsobem ztratily, byly zničeny? To by se společnost HPH nikdy nedozvěděla co se po téměř půl roku s jejím majetkem dělo? Třeba proč správce Cupka vracel harvardskou hotovost až dávno po úředním ukončení konkursu, tedy už zcela protiprávně nakládal s majetkem HPH a ještě přitom stále chybí 600 tisíc korun. Dva měsíce po úředním ukončení konkursu! Nicméně ani tyto obstrukce nebrání společnosti, aby nevyčíslila škody, spáchané prohlášením konkursu. Tak pouze zmanipulované pohledávky, jež přihlásil Matějka a na jejichž základě vlastně prý soudkyně Hodačová konkurs prohlásila, stojí HPH přes milión korun a to jen na exekutorských poplatcích. Za první falešnou pohledávku (Harvard Group) poplatek činí 626 tisíc korun a za druhou (HBS) 471 tisíc. A protože jde o pohledávky podvodné, uplatněné v exekuci víc než pokoutně, společnost je soudně vymáhá zpět.
Zajímavá zpráva přišla z Baham, kde místní list The Nassau Guardian v červnu cituje newyorského prokurátora Morgenthaua, že Kožený se bude muset vzdát orgánům USA nebo čelit vydání. List uvádí, že v USA Koženému hrozí až 25 let, Kožený se podle Guardianu cítí zcela nevinný a tvrdí, že klienti amerického investičního fondu Omega kupony z ázerbájdžánské privatizace, o které ho žádali, pro ně získal a také je dostali. Podle bahamského Guardianu jsou na Koženého podány žaloby nejen v USA, ale i v Britanii, na Bahamách a Panenských ostrovech, takže to má tento geniální finančník co dělat. Takovou přízeň příslušných institucí a nakonec i politiků jako v Praze, kde by mu hrozilo nanejvýš 12 let, asi bude v New Yorku nebo zámořských ostrovech jen stěží bude mít.
Co všechno si mohl Kožený svého času dovolit dokládá způsob jakým „prodával“v jediném dnu svých třináct firem před útěkem do zahraničí svému dědečkovi F.Stehlíkovi, mezi nimi HBS, First American, VSP a Harvard Group. Celkem za 74 milióny korun – kdepak asi penzionovaný komunistický vysoký důstojník, příslušník Čepičkova armádního generálního štábu, tolik miliónů vůbec vzal? Patrně je měl v krabici od bot pod postelí, jak se stává v Čechách zvykem. F.Stehlík již zemřel a majetek zdědila jeho dcera, dnešní paní Chvatíková, takže vůbec, ale vůbec není pravda, že by Matějka oddaně sloužil Koženému, leč naprosto nezištně (čímž je proslulý) činí co může, aby všemožně ulehčil jeho ustarané matce, pro níž také falšuje pohledávky. Jinak by asi vůbec neměla na živobytí, když její syn dnes natolik tře bídu s nouzí, že snad musí dokonce žít v jakési nuzné domorodé chýši. Není bez zajímavosti, že do Koženého podvodů se zapojil i doc.Chvatík, druhý manžel Koženého matky, za komunistických časů literární teoretik a kritik. Vystavil totiž plnou moc F. Stehlíkovi, aby měl přístup k účtu, na který prý složil kupní sumu 74 miliónů. Poslední mafiánský kmotr by jistě z duše záviděl – takhle skvěle a bez jakéhokoliv rizika prát špinavé peníze, o tom si každá mafie může nechat jen zdát.