Na začátku minulého roku jsem si dal cíl zaběhnout poutní ultraběh, například na Velehrad, což se mi ale z více důvodů nepodařilo, avšak touha přetrvala. Protože jsem 20.1. měl zaběhnout 25000.km a navíc jsem měl volno, neboť v USA byl svátek, a stále ještě bylo výrazně nad nulou, tak mě napadlo, že bych mohl uskutečnit poutní běh právě tento den, a to do Přibyslavic (u Třebíče), kde působí můj kamarád kněz P.Jacek, dřívější farář v Brně-Řečkovicích, s kterým se dobře znám. Jako doprovod na kole se nabídl můj kamarád Jarda, který mě už déle láká k ultrazávodům. Jarda chtěl, abychom dali trénink někde na okruhu, ale já chtěl uskutečnit ultrapouť, protože rád běhám nejenom pro výkon, ale i pro radost a mám rád, pokud běh má i nějaké konkrétní poslání, či konkrétní cíl. Nikdy předtím jsem v kuse tolik neuběhl (nejvíce 43 km), i když jsem jednou zaběhl rozkouskovaně během jednoho dne 70 km, tak jsem byl zvědav, jak to zvládnu. Protože jsem nechtěl, abychom běhali po nějakých frekventovaných trasách, tak jsem požádal ve foru, zda by mi nevytvořili vhodnou trasu pro běh i doprovod na kole, načež reagoval kamarád, který mi poslal konkrétní návrh. Dalo mi dost práce to přenést do hodinek, ale podařilo se. :-) Také jsem pozval k běhu několik kamarádů, ale mohl jen jeden, navíc jen na 9 km, ale nevadí. Věnoval jsem poměrně velkou pozornost stravování a pití den před během, i ráno před ním, abych nebyl dehydrován či aby mě nechyběla energie hned na začátku. Bohužel na rozdíl od včerejška trochu pršelo, ale bylo to přijatelné.
Vyběhli jsme kolem osmé ráno, nejprve i s kamarádem Antonínem, směrem na koniklecovou louku, pak do Kohohoutovic, k Staré dálnici a do Žebětína, kde se kamarád odpojil. Hned poté mě hodinky zavedly na turistickou značku, která vedla do prudkého kopce rozbahněným terénem. Jarda zde měl problémy na kole, musel kolo spíše nést, a proto jsme se domluvili, že na něj nemám čekat a mám běžet dopředu sám. Pak jsme se setkali, avšak situace se znovu opakovala o pár kilometrů dál. Běželo se mi ale dobře, i když jsem měl problémy s mlžením brýlí kvůli dešti, který mezitím zesílil. Pak se trať dostala na pevnější podklad a těšil jsem se, jak na 24.km oslavím svůj 25000.km. Na toto místo jsem si naplánoval první občerstvení, požádal jsem Jardu, aby mi vytáhl misku s oplatky, snědl jsem 73 gramů s tím, že poté si dám čaj. Na 24.-26.km ovšem trať byla dost zvlněná, tak mě Jarda dojel až na 26.km, kde si vzal ode mě misku s oplatky a dal mi láhev s čajem. Najednou ale na tomto místě normální cesta končila a začínala úzká lesní cesta. Z určitých důvodů jsem se nedokázal úplně soustředit a dostal se mimo plánovanou cestu, o pár desítek metrů. Když jsem to zjistil, tak jsem odbočil směrem k trase dle hodinek, ale následoval sráz a pod ním potok. Toto bylo problematické místo pro mě, ale samozřejmě ještě více pro Jardu, který byl na kole a který bych pochopitelně znepokojen, kudy to běžíme. Měl jsem i celkem strach, ale říkal jsem, že se musím soustředit na to, abychom se z tohoto dostali, naštěstí pak Jarda uviděl cestu na opačné straně od potoka, ovšem při to vyžadovalo, abych seběhl do potoka a pak zase vyběhl strání nahoru. Vše se mi i díky velkému soustředění podařilo, ale ztratil jsem tím cca. 15 minut. Pak jsme se konečně dostali na značku, ovšem cesta byla nadále rozbahněná. Další kilometry jsem běžel sám, protože Jarda měl na kole problém, navíc mírně zabloudil, dojel mě až asi o 8 km dál, ve Velké Bíteši. Samozřejmě mě mrzelo, jak ty turistické cesty vypadaly, ale byl jsem rád, že jsme to s Jardou zvládli. Další kilometry byly celkem v pohodě, běželo se mi dobře a běžel jsem dost svižně, tempem kolem 5:40/km. Neměl jsem ani moc hlad či žízeň, takže jsem Jardu požádal o vodu až někde na 44.km, maraton jsem měl za 4h34min. Vodu jsem postupně popíjel, a počítal jsem, že o pár kilometrů dál dám oplatky, někde kolem 50.km, když celá cesta měla mít 78 km. Někde kolem 49.km vedla plánovaná trasa opět na lesní cestu, která byla dost rozbahněná, a na jednom místě byly i spadlé stromy. Jarda se rozhodl to objet po silnici, já pokračoval po této cestě s tím, že jsem počítal, že se sejdeme někde dále. Byl jsem ovšem překvapen, že se tak nestalo, což bylo celkem mrzuté, protože jsem aktuálně neměl u sebe nic, ani vodu, ani jídlo, ani doklady, ani mobil (ukázalo se pak, že Jarda zabloudil, protože někdo schválně otočil směrník na Budišov a když do něj dorazil, tak už neměl čitelný popis trati, protože se rozmočil, a proto jel po silnici do Okříšek). Běžel jsem tedy dále, dostal jsem se na zvlněnou čast, která vedla do obce Trnava. Sledoval jsem, že za 6h jsem naběhal 56,5 km, což nebylo vzhledem k terénním částem a hlavně zdržení na 26.km špatné. I když jsem neměl vodu ani jídlo, tak jsem se cítil dobře, navíc velmi pokojně, až radostně. Tyto pocity rostly i při stoupání v dalších 10 km, přestože se opět zhoršilo počasí, bylo dost ponuro a začalo opět pršet. Bylo mi také jasnější, že Jardu už asi do cíle nepotkám, takže musím běžet bez vody i jídla, na zásoby těla. Znovu jsem ocenil, jak jsem si dával den před závodem i ráno pozor, abych se dostatečně najedl a napil. Čím déle jsem ale běžel, tím jsem se cítil pokojněji a radostněji a byl jsem i vděčný Bohu za to, že mohu běžet. Posledních 7 km vedlo s kopce, tak jsem si je chtěl užít. Překvapilo mě, že jsem na poměrně úzké cestě potkal několik aut jedoucích v protisměru, ale zvládl jsem to dobře. Vše probíhalo pokojně až do 74,5.km, což bylo 2,5 km před cílem. Trasa odbočila na turistickou značku podél řeky, ale moc to turisticky nevypadalo. Naopak to byla dost špatně schůdná cesta ve stráni, kde na jedné straně byl svah, na druhé byla řeka a někde mezitím vedla klikatě "turistická" cesta (značka). Něco takového jsem nikdy neviděl, bylo to velmi neschůdné i normálně, avšak kvůli dešti to tu bylo opět hodně rozbahněné. Nechtěl jsem riskovat, protože nohy po 75 km mohly být nejisté, proto jsem tam spíše šel, na jednom místě si i sedl, abych to zvládl bezpečně. Naštěstí jsem tam dorazil ještě za denního světla, i když už se šeřilo, ale velmi jsem si věřil, že to zvládnu. Ani zde jsem nebyl na nic naštvaný, jen jsem si říkal, že mi autor trati připravil neočekávané zpestření závěru běhu. Ztratil jsem tam asi 12 minut oproti tempu cca. 6:00/km, ale nevadilo to. Pak už jsem se konečně dostal na cestu ke kostelu a tam svůj běh ukončil.
I přes zdržení skoro půl hodiny na dvou neschůdných částech a před velký podíl terénních částí, často rozbahněných, jsem tempo měl slušných 6:38/km, průměrný tep jsem měl 140, kde tedy vidím svůj aerobní práh, výlet trval přes osm a půl hodiny. Doběhl jsem na faru, kde jsme pak s P.Jackem dohledali telefonický kontakt na Jardu, který mezitím dojel na nádraží v Okříškách, které je kilometr od Přibyslavic. S P.Jackem jsme tam dojeli, já si vzal batoh, rozloučil se s Jardou, který pak odjel vlakem a s ním se vrátil na faru, kde jsem se osprchoval, převlékl, najedl, popovídal s ním, předtím jsme se byli i pomodlit v kostele. Pak mě P.Jacek odvezl na nádraží, kde jsme strávili dost času, protože vlak měl 20 minut zpoždění. V Brně mi pak ujela MHD, takže jsem část cesty klusal, nejprve 3,24 km, pak 1,52 km, celkem jsem tak za den naběhal 82 km. Zajímavé je, že jsem cítil jen minimální únavu, jako bych ani skoro 2 maratony neběžel. :-)
Z absolvovaného běhu mám velikou radost, i přes všechny problémy, které během něho, ale i před ním a po něm nastaly. Líbilo se mi, jak běh byl pestrý, jak se střídal profil, podklad apod. a že jsem měl v jeho průběhu radost, pokoj, ale zároveň odhodlání a sebedůvěru. Dokázal jsem si, že mám na dlouhý běh nejenom fyzicky (nohy nebolely a neměl jsem ani jiné problémy), ale i metabolicky (přitom jsem měl minimum občerstvení - za celý běh jen těch 73g oplatků i celkem málo tekutin) a hlavně jsem s Boží pomocí prokázal silnou psychickou odolnost. Zároveň jsem při běhu zažil i velkou radost a vděčnost, v tom ponurém počasí při stoupání mezi 60. a 70.km jsem si i zpíval. Také návštěva P.Jacka byla fajn. I když mě mrzí, že nevhodně zvolená trasa znemožnila, abychom mohli více času trávit i s Jardou, který na kole podal výborný výkon, tak jsem nakonec ocenil, že jsem těch posledních 30 km (tři a půl hodiny běhu) běžel zcela sám, přitom bez dokladů, mobilu, jídla i pití. Ani vteřinu jsem přitom nepochyboval, že to zvládnu, přitom jsem nikdy neběžel více než 43 km v kuse, zajímavé. Jsem velmi vděčný Bohu i svým přátelům za to, že mohu běhat a že jsem uběhl už 25000.km. I nadále je pro mě prioritou, aby mě běh bavil a aby mi přinášel fyzické i psychické zdraví, jak dosud. Mám velikou radost, že se mi to daří. A pokud k tomu všemu příjdou i výkonnostní výsledky, tím lépe, ale není to rozhodně nezbytné. Tento den byl úžasný, DĚKUJI. :-)
