Poslední etapa mého putování, která vedla z Kyjova na Velehrad, byla v mnohém jiná, než byly předchozí etapy. Jednak jsem chtěl dorazit poutní mši v 11:30, a proto jsem vyjel do Kyjova vlakem již v 5:26 a vstával před 4:30, ale v noci i ráno trochu pršelo, a navíc jsem zvolil trať, která vedla v kopcovitém profilu po lesních cestách, což v dešti nebylo úplně ideální, neboť mi to hodně podkluzovalo. I když trochu pršelo, jen jsem vzal navíc nepromokavou vestu, jinak jsem měl jen ledvinku, v níž ovšem mám věci pečlivě balané do igelitu, aby mi nezmokly doklady. Věděl jsem, že to bude horší s občerstvením, proto jsem se pořádněji napil a trochu i najedl ve vlaku, na druhé straně se dalo očekávat, že už nebude taková potřeba, protože konečně pominula vedra. V Kyjově, kam jsem dorazil po půl sedmé, bylo velmi ponuro a poprchávalo, první 4,5 km jsem běžel po asfaltu do Bohuslavic, kudy jsem mimochodem projížděl, dokonce tam stavěl vlak. V Bohuslavicích se počasí nezměnilo, zato jsem se hned dostal do prudšího terénního stoupání, hned na začátku polem, byť po turistické značce. Včera jsem měl boty od prachu, dnes od bláta. ;-) Musel jsem ale i pak dávat dost pozor, vícekrát mi to podklouzlo, ale velmi dobře se mi v tom dýchalo. Trasa vedla pěknou přírodou, dokonce se mi dařilo držet červené značky, ale asi 12 km jsem nepotkal jedinou osobu. :-)
Někde na nejvyšším bodě trasy jsem si nějak spletl barvy a najednou neběžel po červené, ale po zelené, kamsi na Stupavu. S barevnou vadou za mrholení je to dvakrát zábavné. :-) Ale pochopil jsem záhy, že trať vede furt na sever a já potřebuji na východ, tak jsem pak polem seběhl do lesa, kde jsem narazil na neznačené cesty, ovšem hned začátek byl po blátě s kopce. Horší bylo, že jsem ztratil orientaci, kde přesně jsem, když pak bylo třeba přebíhat E50 a někde se napojit, běh po této silnici, dvakrát pár set metrů, byl asi nejnebezpečnější části běhu, i když pak počítám následné skály, ale nebylo zbytí ... Následně jsem se dostal na turistickou značku, která se pak napojila na silnici, která vedla až k Buchlovu. Cestou tam byla spousta odpadků, nějaké jsem i vysbíral, ale musel bych mít batoh, abych něco více pobral ... Tady už bylo i dost lidí, ale teprve u Buchlova jsem pochopil, kde jsem. :-)
Pod Buchlovem jsem si koupil vodu a zmzlinu, byl jsem velmi překvapen, že jsem tady, pak jsem si prozkoumal, jak bych se tak mohl dostat na Velehrad, viděl jsem, že bych snad mohl běžet po červené, ale blbec jsem si opět vybral zelenou, která byla ve směru Velehradu. Začátek nebyl nijak podezřelý, ale dostal jsem se pak nad Čertovo sedlo, odkud vedla kamenitá cesta dolů. To už samo o sobě bylo nebezpečné, ale velmi mi to tam klouzalo, šel jsem tam velmi opatrně, potkával jsem i více lidí jdoucí nahoru a s jedněmi si i povídal, že to tam klouže, ale že jsem opatrný. Dávám velký pozor, ztratil jsem tím spoustu času, ale bezpečně se dostal dolů. Bylo mi už teď jasné, že mši nestihnu, ale pokračoval jsem dál na Velehrad, byť mě lákalo to zkusit jako běh do vrchu zpět na Buchlov, protože mi to připomínalo závěr mistrovského závodu na Zniev. Někdy si tam snad ale ještě zajedu. :-)
Poté, co skončilo prudké klesání, jsem se dostal na Břestek, ale nějak jsem přeběhl odbočku na Velehrad a místo toho pokračoval dál, když jsem pak počítal, že ještě nějaká odbočka bude, avšak doběhl jsem až do Tupes a teprve odtam po cyklostezce na Velehrad, měl jsem tak několik km navíc a doběhl až po mši. :-) Venku jsem ale viděl, že s někým mluvil biskup Posád, který sloužil mši, tak jsem ho pozdravil a říkal jsem, že jsem doběhl až po mši, ale on říkal, že se nic neděje, že hlavně, že jsem dorazil. :-) Chvilku jsem se pomodlil, dal si občerstvení a vydal se klusem na vlak do Starého Města. Tam jsem už vícekrát z Velehradu běžel, takže byla jistota, že nezabloudím, i když znovu začalo mrholit. Hned u Velehradu jsem potkal jednu paní, která se mě ptala, jestli jde správně do Starého Města, tak jsme pak tam šli spolu, ona šla, já si cupital, celou dobu jsme povídali, bylo to fajn. Myslím, že to jen pěkně doplnilo celé čtyřdenní putování - bylo to úplně jiné, než je obvyklé, ale velmi pěkné. Uvědomoval jsem si vícekrát, jak důležité je, že dokážu běhat v přítomnosti, tady a teď, bez toho bych to rozhodně nedal, protože by mě to ani nebavilo, či bych se zbytečně stresoval, zda najdu cestu, že běžím pozdě, že jsem špatně odbočil apod., takto jsem to bral tak, jak to šlo a bylo to fajn. Nakonec jsem za 4 dny zažil ledasco i v počasí, extrémní horka i slabý déšť, ale bylo to celkově pestré. Jsem rád, že jsem to prožil tak, jak jsem prožil, byl to jeden z nejsilnějśích zážitků, cítil jsem se dobře fyzicky i psychicky. A o to jde více, než že jsem měl průměrné tempo pomalejší, než je tempo chůze, či že jsem nestihl mši. :-)
Další fotky