Pořadí: 211. z 3183 běžců

Počasí: 19 stupňů, večerní městské osvětlení, místy šero

Rozložení tempa (čas na km) a tepové frekvence (tepů/min):

Mým 102.soutěžním během, z nichž dva jsem ale nedokončil, se stal závod PIM 10 km, na který jsem se přihlásil již na konci minulého roku, spolu s maratonem a půlmaratonem. Po zkušenostech z maratonu a půlmaratonu jsem tušil, že ani tentokrát mi podmínky nebudou úplně vyhovovat, ale přesto jsem se rozhodl se závodu zúčastnit a snažit se běžet co nejlépe. Vzhledem k 100.jubilejnímu dokončenému závodu a nedávno absolovovaných 10 000 km jsem se rozhodl závod běžet na poděkování Bohu a také svým kamarádům. Kdyby nebylo v roce 2006 Božího povolání k ročnímu pobytu u redemptoristů, tak bych dnes neběhal a skrze běh bych nemohl ani pomáhat jiným lidem, jako je organizace Světlo pro svět, za kterou jsem i tentokrát běžel (viz též žluté tričko, ve kterém běhám). Cítím, že mé běhání má smysl, ale je dobré v něm objevovat nové vize, cíle, cesty i prostředky. Věřím, že se mi to s Boží pomocí podaří.

Do Prahy jsem jel odpoledne a po zaregistrování si jel odpočinout do kláštera Jezuitů, kde jsem spal. Pak jsem se vydal na místo startu, kde jsem se měl zúčastnit focení Světla pro svět a předat startovní balíček kamarádovi, pro kterého jsem ho vyzvedl. Na místě jsem se ale setkal s velkým problémem, kterým bylo, že mě pořadatelé nechtěli pustit k stanu Expa, kde toto probíhalo (důvodem byl probíhající závod žen). Pořadatelé mě posílali z jednoho "průchodu" k druhému a zpět, vše čtyřikrát. Prodíral jsem se přitom davy lidí a nebylo to pro mě příjemné. Konečně mě pak pustili, takže jsem vyřídil potřebné, ale zbývalo se zase vrátit k prostorám úschovy zavazadel, která byla na místě, odkud jsem přišel. K úschovne jsem se dostal poměrně pozdě a uvažoval, že bych se měl rozklusat, to však je v blízkosti startu nemožné. Vzdálil jsem se tedy směrem od místa startu a běžel asi 400 metrů, pak už ale byl čas se vrátit zpět a odskočit na WC, celkem jsem tedy naběhal jen asi 800 metrů, což je málo, a navíc toto bylo skoro půl hodiny před startem. Pak jsem se konečně dostal do startovního koridoru (naštěstí jsem měl dobré startovní číslo a byl mi přidělen koridor A), kde však už prostor k rozklusání byl nulový. Čím více se blížil čas startu, tím se prostor kolem mě zahušťoval a nervozita stoupala. Těsně přede mnou stál kamarád Honza, za mnou pak kamarád z běžeckého fora. Po projevech organizátorů a minutě ticha za zemřelé hokejisty závod odstartoval, má tepovka v ten moment byla neobvykle vysokých 106/min.

Protože jsem věděl, že závod probíhá za večerního osvětlení, kdy bude problematické sledovat údaje na hodinkách, tak jsem se rozhodl se spolehnout jen na zvukovou signalizaci, kdy jsem nastavil konrolní pípání každou minutu a zároveň ukládání mezičasů každých 250 metrů, přičemž kontrola spočívala v tom, že kontrolní pipání by mělo zaznět v podobný moment, jako signál uložení mezičasu. Toto se ukázalo jako správné, byť ale i kvůli slabšímu signálu GPS hodinky opět neměřily vzdálenost úplně přesně, ale naměřily o 150 metrů více, což v tempu znamenalo o 3-4 sekundy/km pomalejší tempo, než bylo zvukem signalizováno. Zvukovou signalizaci tepu jsem tentokrát nenastavil, což možná byla chyba, ale nechtěl jsem, abych musel cokoliv přenastavovat v průběhu běhu a aby mi hodinky pípaly skoro nepřetržitě.

Hned po prvních metrech jsem zakopl o nerovnost na konci startovního koberce, kterou jsem vůbec neviděl, naštěstí jsem ale nespadl. Přestože první kilometry byly osvětleny ještě poměrně slušně, tak jsem měl s viditelností problém, navíc nejsem zvyklý běhat na povrchu, kde musím dávat velký pozor, kam došlapuji (kostky, tramvajové koleje apod.). Běžel jsem proto poměrně dost opatrně a nechal utéct Honzu i další běžce, z nichž někteří přepálili začátek. Trochu jsem pak ale měl problém s proplétáním se mezi běžci, kteří své tempo z prvních několikaset metrů neudrželi, další problém pak byl v zatáčkách, zejména pak těch, které měly úhel 180 stupňů (první byla již na 1.km), kde jsem se nechtěl přimotat do davu lidí a obíhal je raději vnějším obloukem, což mě zpomalovalo. Honzu jsem doběhl asi po 3,5 km, ale postupně cítil, že nejsem schopen udržet tempo, kterým běžím, byť jsem už viděl, že nejenže zaostávám o pár sekund za pípáním, ale ještě k tomu pípání zaostává za kilometrovníky, z nichž ale jen některé bylo vidět. Bylo zcela jasné, že čas 40 minut je zcela nereálný, i když jsem se tempo snažil držet vysoké. Pokles tepovky po 4.km (z té době už dost vysokých hodnot, o kterých jsem ale nevěděl) byl ostatně způsoben hlavně tím, že jsem se dostal na místo klesání, kde však viditelnost byla ještě nižší, takže jsem běžel raději ještě opatrněji než jinde. Poté jsem se ale už nedostal do dobrého tempa a to se prohloubilo po 6.km. Nezdálo se mi, že běžím úplně pomalu, ale i přes snahu jsem slyšel, že zaostávám více a více, avšak i přesto jsem kupodivu v pořadí přinejmenším udržoval svou pozici, protože mě sice občas někdo předstihl, ale i já předbíhal nemálo lidí. Teprve v posledních 1-2 km mě asi předběhlo více lidí, avšak to nebylo nijak fatální. Dle GPS jsem 10 km měl za 41:30, avšak do cíle zbylo ještě asi 150 metrů, takže jsem doběhl v čase 42:03 (reálný čas 42:01), tedy o více než 2 minuty pomaleji, než je můj osobák.

I přes zdánlivě špatný čas jsem byl překvapen únavou po doběhu, kterou jsem navíc kvůli prostoru nemohl vyklusat. Teprve později jsem zjistil, na jak vysoké tepovce jsem běžel a doběhl (viz grafy výše). Převzal jsem medaili, na kterou jsem se tentokrát rozhodl si nechat vyrazit jméno a čas, abych měl památku třeba i za 50 let, když bylo pravděpodobné, že PIM večerní desítku už asi nikdy nepoběžím, napil se a vyzvedl věci z úschovny. Potil jsem se dost dlouho, ale měl sebou naštěstí ručník. Mezitím dorazil Honza, s kterým jsem pak šel pěšky na místo ubytování, kde jsem se pak byl i 2 km vyklusat, byť více než hodinu po doběhu. Věděl jsem ale, že i přesto má takový výklus smysl. Strávil jsem pak ještě chvíli s Honzou, který se v noci vracel vlakem do Brna, a zůstal v Praze do dalšího dne, kdy jsem zašel na mši, sbalil si věci a odjel do Brna.

Čas 42:03 se mi původně zdál nepříliš dobrý, ale i tak jsem věděl, že jsem běžel dobře a s ohledem na podmínky výsledek není nijak tragický. Poté, co jsem další den zjistil, že jsem skončil 207. z 3163 lidí, jsem názor změnil, neboť mi je jasné, že u těchto závodů je vzhledem k podmínkám pořadí důležitější než čas. Vím dobře, že mi nejvíce vyhovuje běh na dráze, za v podstatě optimálních podmínek. Podmínky na PIM, byť byly pro všechny účastníky stejné, mi z různých pohledů běžecky nevyhovovaly, proto dvě minuty rozdílu oproti osobáku považuji za dobrý výsledek. Gratulace přitom patří hlavně těm, kdo i v těchto náročných podmínkách zaběhli osobák, nebo na hranici osobáku, jako můj kamarád Honza, který za mnou zaostal jen o 37 sekund, a samozřejmě i těm, kdo závod dokončili, byť na jednom z posledních míst, jako jiný můj kamarád, s kterým jsem poté ráno telefonoval.

Přestože se v budoucnu budu účastnit spíše závodů, které mi podmínkami budou vyhovovat více, než PIM 10 km, tak jsem v Praze prožil pěkný čas, a proto jsem rád, že jsem tento (z určitých pohledů jubilejní) závod běžel. Ostatně, kdyby mi někdo před 5 lety řekl, že někdy takový závod poběžím a doběhnu na 211.místě, tak bych mu nevěřil. O umístění ale ani tolik nejde, byť samozřejmě potěšilo!