Čas: 4:20:04 (reálný čas 4:19:36)

Rychlost: 9,73 km/hod (6:10 na km)

Profil: dva velké městské okruhy, převážně po silnici nebo cyklostezce, převýšení cca. 30-40 metrů na okruh

Počasí: cca. 12 stupňů, zataženo, v druhé polovině déšť

Rozložení tempa (čas na km):

Srovnání náskoku oproti mezičasům při maratónu ve Stromovce :

Mým 22.běžeckým závodem se stal maratón v Bratislavě. Jednalo se teprve o druhý maratón v životě a třetí běh s délkou nad 25 km. Letos jsem navíc ani jednou neběžel více než 15 km. Po delším zvažování jsem se ale přihlásil, za což jsem velmi rád. Nejpodstatnějším důvodem bylo, že se maratón uskutečnil v Bratislavě, kde jsem před 2 lety začal běhat. Dokonce jsem se tehdy byl na maratón podívat, protože jsem ten rok v Bratislavě žil (byl jsem kandidátem řeholního společenství Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele a studentem na teologické fakultě Trnavské univerzity, která se shodou okolnosti nachází hned naproti místa, kde letos probíhala prezence).

Do Bratislavy jsem jel už v pátek, abych tak svou účast spojil i s duchovním programem a odpočinkem v klášteře redemptoristů. Na rozdíl od pražského maratónu jsem se tak vyvaroval stresu spojeného s dopravou v den závodu, což bylo velmi dobré. Ještě v pátek jsem se byl zaregistrovat a byl jsem se proběhnout do Horského parku, v sobotu jsem odpoledne jsem se pak byl podívat na zahájení a "pasta party". V neděli jsem se v klidu s bratry pomodlil, nasnídal se a přesunul s jedním bratrem, který mne doprovodil, na místo startu. Sice jsme měli trochu problém najít fakultu, ve které se nacházely šatny, ale nakonec jsem vše stihl a dorazil na místo startu včas.

Věděl jsem, že předpověď počasí není příznivá a že v průběhu závodu bude pravděpodobně pršet. Přestože ani venkovní teplota nebyla příliš vysoká (kolem 12 stupňů), rozhodl jsem se opět běžet jen v tričku a kraťasech, což se ukázala jako dobrá volba. Jsem rád, že se neběželo v sobotu, protože bylo sice krásně slunečno, ale na můj vkus až příliš teplo. Chladnější počasí mi vyhovuje, i když nemám rád ani vítr ani déšť.

Před závodem jsem také pečlivě zvažoval strategii a kromě jiného si vytiskl i podrobnou tabulku mezičasů potřebných pro různá tempa. Věděl jsem, že strategie, kterou jsem zvolil ve Stromovce, nebyla optimální, protože jsem běžel první polovinu až příliš opatrně a ve druhé polovině mi stejně nezbyly síly pro zrychlení. Rozhodl jsem se tedy tentokrát běžet zcela jinak. Prvních 21 km jsem chtěl běžet skoro takovou rychlostí, jako bych běžel půlmaratón (který probíhal souběžně s maratónem) a poté jsem se chtěl rozhodnout, zda poběžím dále, nebo případně jen dosáhnu osobního rekordu na 25 km a poté odstoupím. Věděl jsem také, že jakmile se při běhu dostanu s časem nad 8 minut na kilometr, je časově efektivnější okamžitě přejít do rychlejší chůze, protáhnout krok, a po určité době se vrátit k běhu. Ve Stromovce jsem sice chůzi vynechal, ale výsledný čas byl horší, než byl časový limit určený pro bratislavský maratón (5 hodin).

První kilometry jsem běžel rychlostí přibližně 5:30 na 1 km. K tomuto tempu mi pomohlo i to, že jsem již na 2.km potkal brněnského běžce Ivo Zejdu, se kterým jsem běžel asi až do 7.km (nakonec měl čas 3:50). Během této doby jsme si také popovídali o životě i běhání, což bylo zajímavé. Asi na 5.km jsme předběhli vodiče na cílový čas 4:00, přestože tito už zde měli náskok asi 40 sekund na stanovené tempo. Velmi důležité bylo i to, že kolem nás běželo hodně běžců (v závodu běželo 345 maratónců a cca. 700 půlmaratónců), přičemž prvních 5 km probíhalo historickou částí Bratislavy, s bohatým diváckým doprovodem.

6. až cca. 13.km vedl po silnici v podstatě bez převýšení. Zde již podpora diváků téměř chyběla, ale stále ještě bylo na trati v dohledu hodně běžců. Počasí bylo stále velmi příjemné, bylo sice zataženo a chladno, ale nepršelo. I přestože mi pan Zejda utekl, běžel jsem stále rovnoměrným tempem cca. 5:30/km až do 11.km. V té době jsem ale začal vnímat silnou potřebu jít na malou stranu, což bylo dáno pitným režimem zejména před startem závodu a také jsem měl problémy s vázáním pravé boty. I když jsem věděl, že tím ztratím čas, rozhodl jsem se zastavit a oba tyto úkony vykonat, což mě stálo asi jednu minutu. Trochu nepříjemné bylo, že mne během té doby předběhlo asi 40 lidí, včetně skupiny vedené vodiči na 4:00, ale i s odstupem času vím, že tato zastávka byla správným rozhodnutím. Mohl jsem ještě několik km běžet, ale tak jako tak by mne zastávka neminula, takže výsledný efekt by byl záporný.

Po vykonání potřeby a úpravě vázání jsem se opět rozběhl, znovu s tempem asi 5:30/km. Postupně jsem začal předbíhat některé běžce, i když i já sám jsem byl občas někým předběhnut. Když mne asi na 15.km doběhl jeden starší pán, rozhodl jsem se běžet s ním. Chvíli jsem běžel ticho a asi po 1 km se ho zeptal, zda mu nevadí, že běžím těsně vedle něho. Ukázalo se, že mluví jen anglicky, ale zjistil jsem, že se jedná o velmi zkušeného maratónce, pana Dona Winkleye, který ve svém věku 71 let běžel už asi 300.maratón, z toho 5. v tomto roce. Běh s tímto pánem mi velmi pomohl. Vzájemně jsme se povzbuzovali a běželi blízko sebe. Takto se nám také podařilo přiblížit se skupině vodičů na 4:00, která nadále běžela už skoro o 3 minuty v předstihu proti plánu. Společně jsme pak na 20.km přeběhli most zpět do Starého Města a přiblížili se k místu startu a cíle. Těsně před cílem jsem sice měl menší krizi, takže se mi pan Winkley vzdálil asi o 20 metrů, avšak poté jsem výrazně zrychlil a ještě před koncem 1.kola ho zpět doběhl.

Čas na půlmaratón hodina a 57 minut byl na mé poměry velmi slušný, takže jsem si první cíl splnil. Kdybych běžel v závodu půlmaratónců, kteří běželi jen 1 kolo, tak bych skončil v 70% pole, což by byl slušný výsledek. Měl jsem ale dost sil, takže jsem pokračoval i do druhého kola s odhodláním běžet co nejdéle podobným tempem.

Na 22.km se mi skupina běžců s vodiči na 4:00 přiblížila asi na 50 kroků, takže jsem se rozhodl opustit pana Winkley a dostihnout tuto skupinu, která nadále běžela na cílový čas asi 3:54. To se mi také po několika stech metrech podařilo, skupina v té době měla 2 vodiče a odhadem 6 běžců. Chvíli jsem s vodiči diskutoval, že běží rychleji než mají a pak se přesunul na začátek této skupiny. Dokázal jsem s touto skupinou běžet 3 km a zlepšit si pak osobní rekord na 25 km o více než 33 minut. Věděl jsem však, že síly pomalu docházejí, takže jsem začal zpomalovat. Ještě jednou jsem se vzepjal a při běhu do kopce skupinu doběhl a předstihl, ale pak jsem ji před výběhem na Nový most na 26.km definitivně ztratil. Naneštěstí tento asi 0,5 km úsek s převýšením asi 10 metrů mi vzal dost sil, takže jsem se už nestihl ani zachytit pana Winkley, který běžel o několik desítek metrů za skupinou. Jakmile jsme se dostali na silnici, pak jsem se na trati ocitl v podstatě sám. Půlmaratónci už 2.kolo neběželi a skupina na 4:00 se mi rychle ztratila z dohledu. Sice mne občas předstihl některý osaměle běžící běžec, ale neměl jsem fyzickou ani psychickou sílu se ho držet déle než několik desítek metrů. Navíc začalo pršet, což nebylo pro mne optimální počasí. Věděl jsem však, že mám velmi dobrý čas, takźe i kdybych zbytek absolovoval rychlostí 8:00/km, pak bych maratón doběhl za 4:30, což by byl fantastický čas. Jakmile mne tedy opustily síly, okamžitě jsem se rozhodl přejít do chůze, ale hlídal jsem si jak krokovou frekvenci (130 kroků za minutu), tak i délku kroku. V podstatě celý 29.km jsem prošel, a přesto čas byl 7:51/km, tedy v limitu, se kterým jsem počítal.

Další kilometry byly pro mne náročné hlavně psychicky, ale jakmile to šlo, tak jsem se snažil vrátit k běhu, což se mi celkem dařilo. Pouze jsem začal stále častěji využívat občerstvovacích stanic, které byly na každých 2,5 km. V této fázi závodu jsem už kromě nápojů bral i čokoládu a hroznový cukr. Posledních asi 7 km bylo náročnějších nejenom kvůli dešti, ale i protivětru, kvůli čemu se mi také hodně zamlžovaly dioptrické brýle, kvůli čemuž jsem dobře neviděl na cestu. Byl jsem velmi překvapen, když mne předběhl jeden bosý běžec, jehož styl byl velmi dobrý. V tom úseku se běželo na cyklostezce, avšak tento běžec běžel na trávě vedle stezky. Běžet v tomto počasí naboso bylo skutečně velkým výkonem ... Přestože se mi v této fázi závodu příliš nedařilo, měl jsem lepší možnost k zamyšlení nad duchovním životem i na modlitbu. Uvědomoval jsem si i to, že zatímco tu běžím dobrovolně, před 2000 lety Někdo šel křížovou cestu zcela nespravedlivě a že přestože pod těžkým křížem klesal, šel dál. Uvědomoval jsem si tak i souvislosti s různými, mnohdy malichernými, problémy v mém životě. Hojně jsem se v té době i modlil za různé lidi, které jsem v životě potkal. Znovu se ukázalo, že běh umožňuje vytvořit vhodné prostředí pro modlitbu, jak o tom opakovaně psal i můj přítel Svatopluk Sedláček.

Na 37.kilometru jsem opět šel a když jsem došel k občerstvovací stanici, tak jsem se velmi bohatě posilnil. Vypil jsem kelímek iontového nápoje, kelímek vody a snědl asi 3 kousky čokolády a 3 kostky hroznového cukru. Celé toto znamenalo velké zdržení, takže tento kilometr byl mým nejpomalejším v celém závodě (8:40). I přesto se však toto "zdržení" vyplatilo, protože jsem pak celých 5 km vydržel běžet a i přes větší problémy (zejména proběhnutí velkou louží, kterou jsem neviděl, a kvůli které se mi promočily boty) jsem zdárně dorazil k cíli. Zpětně jsem si uvědomil, že občerstvovací stanice jsou důležité i v běžném životě, ať už je to normální odpočinek (dovolená), nebo modlitba, eucharistie a podobně. Sice se zdá, že tím člověk ztratí hodně času, ale bez nich by člověk běžel mnohem pomaleji a možná by ani do cíle nedorazil ...

Výsledný čas 4:20:04 byl nad očekávání dobrý, protože jsem svůj výkon ze Stromovky překonal o více než 42 minut. Ukázalo se také, že můj rychlejší začátek nepoznamenal výrazněji druhou polovinu závodu, protože i tu jsem běžel rychleji, než ve Stromovce. Počasí sice nebylo zcela optimální, ale to nevadí. V cíli jsem pak dostal pěknou medaili a balíček s občerstvením a přesunul se do šaten. Tam jsem vyzvedl své věci, avšak kvůli přetrvajícímu dešti se rozhodl nemočit si další věci a co nejrychleji se přesunout do kláštera (asi 15 minut pěšky), kde jsem bydlel, a až tam se osprchovat a převléknout. Už pár hodin po závodu jsem se cítil zcela v pohodě a hned další den se byl volně proběhnout. Přestože jsem původně pochyboval, zda se mám zúčastnit, jsem rád, že jsem to zkusil. Důležité ale bylo zvážit své možnosti, pak se rozhodnout, zaplatit startovné, nebát se vyběhnout rychlejším tempem, které ale bylo v mých silách, nebát se zdržet se kvůli "technickým" potřebám a právě ve chvílích, kdy se mi přestalo dařit, začít ještě více využívat občerstvovacích stanic. Kéž bych takto dokázal jednat i v osobním životě ...

Možná se bude nezasvěceným zdát má euforie vzhledem k mému špatnému umístění i času zcela neopodstatněná a tento můj komentář budou považovat za "blábol". Přesto ale věřím, že mé nadšení má opodstatněný základ. Jsem rád, že jsem toto mohl prožít právě v Bratislavě, kde jsem před 2 lety, na radu tehdejších představených, začal běhat. Tehdy by mne ani nenapadlo, že někdy budu schopen uběhnout maratón. Děkuji všem, kteří mi k tomu pomohli. Nevím, zda budu mít motivaci k snaze o další zlepšování, ale to není podstatné. Jsem Bohu i lidem vděčný za vše, co jsem prožil při tomto maratónu a co prožívám i v maratónu života, ať už jsem na úseku, kde se mi daří, nebo na úseku, kde jen stěží jdu, nebo na úseku, kde stojím a zdánlivě nejdu dál ...