Postřehy ze závodů (Petr Kaňovský)

Návrat na přehled závodů

Zobrazit zprávy ze všech závody - rok:   2018   2017   2016   2015   2014   2013   2012   2011   2010   2009   2008   2007   


5.10.2014 Mezinárodní maraton míru Košice 42,195 km

Pořadí: 63. z 1130 běžců, kteří dokončili

Čas: 2:56:37 (reálný čas 2:56:35; za OR o 2:15, 2.nejrychlejší čas vůbec)

Průměrná rychlost: 14,32 km/hod (4:11 na km)

Průměrná TF: 160,6 tepů/min

Profil: dva městské okruhy Košicemi, silnice, téměř rovina, místy malé zvlnění (rozdíl n.m. nejnižšího a nejvyššího místa dle propozic 16,5m)

Počasí: cca. 12->17 stupňů, první 2h převážně zataženo, poté slunečno

Mezičas půlmaraton: 1:25:29 (4:03/km; ATF 157,4)

Mezičas 25 km: 1:41:15 (4:03/km, za OR o 4s; ATF 158,9)

Mezičas 30 km: 2:01:32 (4:04/km, OR zlepšen o 41s; ATF 160,7)

Časy pětek: 20:14 20:05 20:15 20:22 20:19 20:17 21:19 22:54 10:52

Vývoj pořadí: 65./12,5 km 61./HM 53./33 km 59./41 km 62./cíl

Rozložení tempa a tepovky (čas na km a tepů za minutu) a vývoj ztráty na PIM 11.5.2014:

     

     

Po úspěšném Pražském maratonu, kdy jsem v květnu zaběhl osobní rekord v čase 2:54:22, přišel očekávaný útlum, který byl doprovázen i psychickými problémy, spojenými mimo jiné s menší motivací a též se stresovým přejídáním a růstem hmotnosti. Dostal jsem se do situace, kdy jsem přijímal denně skoro 20 tisíc kJ, z toho hodně v různých sladkostech, a přesto mi to „nestačilo“, což šlo proti logice. Na konci června jsme se však rozhodli s kamarádkou, že náš životní styl zlepšíme, a já si jako odměnu stanovil výlet na maraton do Košic. V Košicích jsem nikdy nebyl, ale slyšel jsem, že je tam příjemná atmosféra, tak jsem ji chtěl zažít.

V průběhu prázdnin se mi opravdu podařilo životosprávu zlepšit, jídelníček stabilizovat, hmotnost snížit k jarní úrovni, a výrazně se zlepšila i má psychika a i zejména díky zmíněné kamarádce, které se mimo jiné též dařilo, jsem se na závod přihlásil. V září se mi již běhalo dobře, nicméně se objevoval strach z daleké cesty a s tím spojeným vyřizováním (cesta, ubytování apod.) a z toho, že mohu být zklamaný, pokud tomu budu věnovat hodně času a peněz a výsledek bude špatný. Vyřizování potřebného jsem odkládal na poslední chvíli a rozhodl se zúčastnit jiných závodů, například Brněnské dvětadvacítky, kde jsem uběhl svůj 30000.km, či před týdnem desítky Běchovice-Praha, kde jsem zaběhl slušný čas 38:22. V okolí závodu Běchovice-Praha jsem strávil i příjemné dny v Liberci, kde jsem se rozhodl, že do Košic pojedu, přičemž výsledek není důležitější než na jiných závodech a už vůbec nesouvisí s dálkou či penězi, protože toto je cena za výlet, ne za závod. Kromě toho mě ještě čekají i další závody, tak jsem si řekl, že stres není namístě. :-) Na poslední chvíli se mi pak podařilo díky tipu kamaráda zařídit ubytování a zařídil jsem si i cestu s tím, že oběma směry pojedu do Bratislavy, kde vždy přespím.

I přes to všechno jsem měl 4 dny před závodem silně melancholickou náladu, a proto jsem se rozhodl ji rozběhat. Tři dny před závodem jsem nakonec běžel desítku na dráze za 39:58 v horkém slunečném počasí, kdy jsem kvůli přehřívání měl velmi vysoké tepy, dokonce 195 v závěru, ale nálada se zlepšila, což bylo fajn. V pátek jsem tedy odcestoval do Bratislavy, kde jsem se mimo jiné proběhl na místech, kde jsem před 7 lety začal s běháním, a kde jsem též navštívil mši na Kramárech. Cítil jsem se tam fajn, a říkal si, že i kdyby ten výlet měl mít jen toto pozitivum, tak už se vyplatil! V sobotu jsem ráno dal velmi příjemný běh opět v okolí Horského parku a pak se vydal vlakem do Košic. Protože cesta byla dlouhá a únavná, tak jsem si udělal přestávku v Liptovském Mikuláši, kde jsem vystoupil z vlaku, dal věci do úschovny, zaběhl 11,6 km, vzal věci zpět z úschovny a pak sedl na další vlak, byl to dobrý nápad. V Košicích jsem se pak ubytoval, zaprezentoval, navečeřel se a krátce se i proběhl. Košičané jsou veselá kopa, tak během 1,8km dlouhého běhu jsem pětkrát slyšel něco ve smyslu, že maraton je až zítra. 

V noci jsem bohužel moc klidně nespal a vícekrát se budil, tak jsem natřikrát snídal, o půlnoci, ve tři ráno a v šest ráno. Hotelovou snídani jsem nechal propadnout, protože ta byla až od 7:30, a hodinu a půl před startem už nejím. Pak jsem si ale ještě šel lehnout, místo abych se chystal či dokonce klusal, což bylo fajn, ale pak jsem moc nestíhal. Klus jsem dal jen 1,15 km, mimo jiné i proto, abych nastavil a otestoval hodinky půjčené od kamaráda, protože můj Garmin už téměř dosloužil. Během tohoto běhu jsem narazil na další poznámku: „co jsi ukradl, že utíkáš?“, opravdu vtipné.  Pak jsem se konečně sbalil, věci odevzdal na recepci hotelu a dal velmi krátký klus 0,47 km na start. Zde jsem se trochu zamotal a nevěděl jsem, jak se dostat do koridoru, bylo to tam pro mě nepřehledné, navíc se tam motalo dost lidí, ale nakonec se podařilo. V koridoru jsem si ještě potřeboval odskočit, pak jsem si chvíli pocvičil, pozdravil se s dvěma kamarády a připravil se na start. Překvapivě jsem byl velmi klidný, až příliš, tepová frekvence byla těsně před startem jen 58. Na druhé straně jsem se ale přehříval, i když bylo chladno, tak jsem se vícekrát poléval z mnou přinesené láhve vody a i tu popíjel. Chtěl jsem běžet podle tepu, někde v intervalu 161-166, což odpovídalo průměrům jiných maratonů (mimo PIM, kde byla tepovka velmi nízko) s tím, že by bylo dobré rozběhnout tempem kolem 4:00, což by odpovídalo cílovému času kolem 2 hodin a 50 minut, ale s tím, že v průběhu závodu uvidím, jak mi to půjde.

Hned v prvních kilometrech jsem ale zjistil, že bohužel tělo nechce běžet rychle, přestože tep je nízko, situace byla velmi podobná Pražskému maratonu, kde jsem ale běžel až do 33.km s kamarádem, který mi pomáhal. Zde jsem musel běžet za sebe, což nebylo psychicky jednoduché. Snažil jsem se držet tempa kolem 4:00 dle hodinek, ale ty mírně nadměřovaly, takže prvních 5 km bylo za 20:13. Bohužel jsem už na 2.km si musel znovu odskočit a celkem v prvních 15 km asi 3-4x. Sice jsem se nezastavoval a využil běhu podél trávy, ale i to mohlo způsobit určitá zdržení. Jinak jsem ale dodržoval osvědčený scénář z jiných závodů – na každé občerstvovačce jsem bral vodu, polil jsem se a trochu i napil. Některé láhve bohužel měly jakýsi uzávěr, s čímž jsem neuměl úplně pracovat, tak jsem se párkrát polil i špatným směrem a mimo jiné mi namokly i trenky, z čehož jsem moc nadšený nebyl, protože v mokrých trenkách se více dřou nohy, ale jinak to bylo dobré. Tempo jsem se snažil držet 4:02/km, což odpovídalo výslednému času kolem 2:50-2:51, což vypadalo fajn. Na 7.km jsem potkal kamaráda Martina, který běžel půlmaraton, ale nechtěl jsem riskovat nepříjemné pocity a nechal ho běžet beze mě, zaběhl nakonec osobák, pod 1:23. Počasí bylo příjemné, zatažené a chladnější, takže jsem byl spokojen. Nejpozději někde kolem 15.km jsem se dostal do kontaktu s nejlepší slovenskou běžkyní, která navíc byla v cyklistickém doprovodu od pořadatele, tak jsem se rozhodl s ní běžet a využít toho, že asi poběží rovnoměrně, což se skutečně stalo.

Další kilometry jsem běžel s touto běžkyní, což znamenalo i větší ohlas od diváků, kteří ji fandili. Původně s námi běželi ještě dva muži, ale postupně odpadli, a zůstal jsem sám. Bohužel ale neběžela tempem 4:00/km na čas 2:50, ale trošku pomaleji, zmíněným tempem 4:02-4:03/km, takže jsme půlmaratón měli za 1:25:29, což znamenalo, že asi maraton pod 2:50 nedám, ale to nevadilo. Na osobák jsem měl náskok dostatečný, byť mezičas byl přesně na úrovni mezičasů z PIM maratonu. Tep se držel též nízko a nic nevypadalo podezřele. Další kilometry ale bohužel nastaly problémy. Nejprve se mi na 22,5.km nepodařilo vzít kelímek s vodou, a i když mi Ingrid kolegiálně podala zbytek svého kelímku, tak jsem se moc neochladil, a navíc se začalo oteplovat, a někde kolem 25.-27.km vysvitlo slunce. Teplota tak rostla a má tepovka též. To byl velký rozdíl proti Pražskému maratonu, kde bylo v této době zataženo, dokonce před přeháňkou, a kde mi tep spíše klesal. Někde kolem 28.km se tep dostal již nad 170, ale řekl jsem si, že to zkusím udržet, že už zbývá jen hodina běhu. Bohužel jsem se nechal strhnout tím, že běžím s nejlepší ženou, která přilákala pozornost, mimo jiné právě kolem 28.km speciálně pro ni kapela na trati zahrála nějakou rytmickou písničku. Také jsem ale nechtěl běžet sám a říkal jsem si, že pokud ji udržím, tak budu mít čas kolem 2:51-2:52, což by bylo fajn.

Další dva kilometry jsem ale musel vyvinout vyšší úsilí, což se mi dařilo, díky tomu mám osobák na 30 km, ve výborném tempu 4:03/km. Pak ale přišlo krátké klesání, kde jsem nedokázal vyvinout potřebnou rychlost a kde jsem Ingrid nechal utéct s tím, že ji v následném stoupání opět doženu. To se ale bohužel nestalo, byl jsem za ní asi 20 metrů, ale už se nepřiblížil, naopak se mi poté začala pomalu vzdalovat. Věděl jsem ale, že i tempo kolem 4:15/km na osobák stačí, tak jsem se nechal ukolébat, i když bylo nepříjemné, že běžím sám. Na otočce na 33.km mě to již moc nebavilo, Ingrid už jsem neviděl a navíc jsem zjistil, že i když běžím dle hodinek 4:15/km, tak jsou časy kilometrů o něco horší. Přesto jsem ale ještě na 35.km měl velmi dobrý mezičas, skoro o minutu lepší než v Praze, takže na osobák bývalo stačilo běžet tempem kolem 4:22/km. Měl jsem v té době i trochu hlad, zřejmě mi uškodil běh při tepu nad 170 na 25.-30.km a navíc bylo už dost dlouho po snídani. I když po 36.km tep klesal, tak jsem nedokázal běžet rychle a osobák se vzdaloval. Rozhodl jsem se ještě provést jeden experiment a někde na 37.km vzal kromě vody i ionťák, který normálně nepiji, ale žádný zázrak se nekonal, naopak mi ten „sladký nesmysl“ moc nechutnal a nepomohl. Když jsem 37.km měl za 4:30 a 38.km za 4:34, tak jsem pochopil, že dnes osobák nevyjde, a proto jsem se rozhodl neriskovat a závod doběhnout kontrolovaným způsobem , samozřejmě ale s cílem doběhnout pod 3 hodiny. Spočítal jsem si, že i při tempu 5:00/km bych měl mít výsledný čas kolem 2:57, což dávalo dostatečnou rezervu. Poslední kilometry jsem byl unavený, ale vychutnal si je, dokonce jsem se i pomodlil a atmosféru si užíval. Ani jsem se nepokoušel držet závodníků, kteří mě na posledních kilometrech předbíhali, protože jsem nevěděl, jak by tělo zareagovalo, a kvůli pár desítkám vteřin jsem nechtěl riskovat třeba nedoběhnutí. Věděl jsem též, že v dalších dnech a týdnech chci ještě běžet nějaké závody, takže mi případné problémy nestály za to … Doběhl jsem v celkem radostné náladě, v čase 2:56:37, tedy o 2:15 za osobákem, ale s velkou rezervou pod 3 hodiny, jednalo se o druhý nejrychlejší maraton v životě. Jsem rád, že jsem ke konci zvolnil, protože jsem si mohl doběh více vychutnat a doběhnout v pohodě.

Po doběhu jsem kupodivu měl velkou žízeň, vypil jsem asi 4-5 kelímků vody, ale žádný hlad. Pozdravil jsem se s kamarády, vzal balíček s občerstvením a pak dal kilometrový výklus na místo ubytování, kde jsem měl uložené věci. Byl jsem dost propocený, pot tričkem prosakoval, a samozřejmě i mokrý od polévání, tak jsem se tam umyl a převlékl do suchého. Hned poté jsem ale měl chuť se proběhnout, nechal jsem si tedy věci na hotelu a šel běhat, velmi pomalu, ale pokojně. Při běhu jsem též telefonoval, zejména s kamarádkou, a psal i nějaké zprávy, dal jsem 4,5 km rychlostí pod 6 km/h. I tentokrát jsem se setkal s vtipnými poznámkami, například, zda běžím druhý maraton.  Pak už jsem konečně dostal hlad, tak jsem se naobědval a vydal se na vlak směrem na Bratislavu.

Cesta vlakem byla náročná, bylo tam dost plno a teplo, tak jsem si i tentokrát udělal přestávku, tentokrát v Ružomberku. Zde jsem klusal přes 7 km tempem 7:39, byl to VELMI příjemný běh. Pak jsem si koupil svačinu, sedl na další vlak a dojel do Bratislavy. Zde jsem pak večer dostal chuť na tvarohové koláče, kterých tam měli dost, ze svatby, tak jsem si dopřál asi 8 kusů, zapil do kakaem, pobavil se s pár kamarády řeholníky a šel spát. Ráno jsem pak dal dalších 4,45 km v Horském parku, a i když to bylo kopcovité, tak jsem běžel opět zcela v pohodě, nic mě nebolelo a bylo to fajn. Kdybych měl více času, tak bych dal i více.

Celkově výlet hodnotím velmi pozitivně, bylo to fajn, v Bratislavě, Košicích, ale i v Liptovském Mikuláši či Ružomberku. Vůbec nelituji času a peněz, které jsem tomu věnoval. Na druhé straně je ale škoda, že mi to tentokrát nesedlo, a že mi maratonský osobák nevyšel, i když mám aspoň osobáky z 26-38 km. Určitě bylo chybou, že jsem se až příliš dlouho držel Ingrid, když se oteplilo a má tepovka rostla, ale na druhé straně jsem díky tomu déle prožil větší zájem publika a kratší dobu běžel sám, což nebylo též špatné. Hodně mě štve, že se mi opakovaně nedaří běžet tak, abych dal desítku pod 40 minut, určitě to ale souvisí i s nedostatečným rozklusáním a problémy před startem, zejména na masových závodech, jako jsou PIM či Košice. Myslím, že bych měl někdy běžet agresivněji, jak maraton, tak třeba pětku, desítku či pětadvacítku, protože v poslední době mám dojem, že jsem až příliš svázán obavami, že pokud rozběhnu moc rychle, že pak na to doplatím apod. Pokud se ale chci někdy zlepšit výrazněji, tak je třeba zariskovat, ale k tomu se nejlépe hodí menší akce, typu Bratislavský Hamburg, před kterými se mohu řádně rozklusat, a které mohu podle potřeby dokončit či nedokončit, aniž by to kdokoliv řešil. Je ale fajn, že se i po celkem svižném maratonu cítím dobře, určitě to ukazuje i na výborné ultramaratonské dispozice. Věřím, že právě ultramaratony budou mými nejúspěšnějšími závody, i když bude trvat delší dobu, než si na tento typ závodů zvyknu. Věřím ale, že i maraton dokážu zlepšit, potřebuji ale být lépe disponován, a zároveň potřebuji ještě chladnější počasí, než bylo v Košicích. Je ale fajn, že letos mám už čtvrtý maraton s časem do 3:01, což ukazuje stabilizaci výkonnosti na úrovni kolem 3h, což určité šance dává, pro maratony i ultramaratony. Otázkou ovšem je, nakolik toto dokážu využit a „prodat“.

Chtěl bych závěrem poděkovat všem, kdo mě podporují a fandí, je to fajn. Bez některých bych do Košic vůbec neodjel, a neprožil pěkné dny, byť bez třešničky na dortu, kterou by byl maratonský osobák. Věřím ale, že i této „třešničky“ se ještě dočkáme. :-)


Návrat na přehled závodů