Pořadí: 1. z 15 lidí

Počasí: cca. 18 stupňů, polojasno, místy vítr

Rozložení tempa a tepovky - čas na km a tepů za minutu:

Foto z vyhlášení:

Na informace o závodu RRRUN jsem narazil včera na více běžeckých stránkách, jednalo se o závod, jehož výtěžek měl jít na pomoc uprchlíkům. Na místě prezence jsem pak zjistil, že se jednalo o pomoc prostřednictvím pro mě důvěryhodné organizace Člověk v tísni. Protože jsem tento týden nikam nechtěl či nemohl cestovat, tak jsem uvažoval, že bych ho zkusil, zaběhal si a podpořil dobrou věc. Ráno jsem se bohužel ale cítil dost unaveně, ani se mi nechtělo vstávat, ale pak jsem s kamarádem dal 7 km volného běhu v kopcovitém profilu přes Myslivnu, který mě trochu probral a příjemně naladil. Další problém bylo současné nachlazení, zejména rýma, občasný kašel, a mírně zvýšená teplota (37,2), které zřejmě pocházelo z nedělních Běchovic. Při tom sice běhávám, avšak jen pomalu. Mé zkušenosti bývají, že v takovém případě dochází rychleji k odhlenění a následně uzdravení. I s ohledem na toto jsem se rozhodl běžet jen kratší vzdálenost, která byla vyhlášena na 4500m. Definitivně jsem se rozhodl až asi 10 minut před odjezdem MHD, rychle jsem sbalil ledvinku, oblékl se, vzal láhev vody a sednul na trolejbus směr lužánecký park, kam jsem dojel asi 20 minut před oznámeným časem startu a 5 minut před oznámeným koncem prezence. Prezence proběhla velmi rychle, zaplatil jsem 150 Kč, oznámil pár údajů, a vyfasoval pamětní list, startovní číslo (netypicky v podobě jakého trička, které člověk na sebe oblékl) a kostivalovou mast. Pak jsem se přesunul do nedalekého Centra volného času, kde jsem si zašel na wc a odezvdal ledvinku. Pak jsem se krátce vyklusal a pozdravil se s kamarádem Tomášem, který též běžel. Při diskusi jsem si ale všímal hlavně svého, tedy abych se řádně rozcvičil, lehnul jsem si i na zem, chvíli zacvičil "kolo", svíčku apod. U toho jsem poslouchal informace pořadatelů a popíjel ještě i vodu.

Na náš závod se přihlásilo jen 15-20 lidí. Trať vedla po obvodu lužáneckého parku a byla značena fáborky, což je ale menší problém, kvůli mé barevné vadě. Z toho, že se lidé nerozcvičují apod. jsem totiž pochopil, že asi spolu s Tomem patříme mezi nejvýkonnější běžce závodu. Pořadatelů a též Toma jsem se ptal, kudy se přesně běží, ale neměl jsem moc času to prozkoumat. Rozhodl jsem se ale, že oproti původním předpokladům zkusím běžet v rámci možností naplno, navzdory nachlazení a dlouhodobé výkonnostní krizi, kterou se mi podařilo částečně zlomit až před týdnem v Běchovicích. Připravil jsem se tedy na start a čekal, co se bude dít. Tušil jsem, že toto může být prvním závodem v historii, s neomezenou účastí, který bych mohl vyhrát, i když Tom je více než zdatným soupeřem. Dosud jsem "jen" jednou vyhrál rozběh MR veteránů, ale tam byla účast omezena na lidi nad 35 let, jinak se jednalo "jen" o Hamburgy, tedy neoficiální závody. Před startem jsem znovu myslel i na své přátele a věnoval krátký čas i modlitbě. Start se několikrát posunul, takže jsem startoval s vysokým tepem 137. Počasí bylo celkem příjemně, bylo asi 18 stupňů a bylo polojasno, místy ale foukalo, což pocitovou teplotu o něco snižovalo.

Hned po startu vedla trať s kopce, zařadil jsem se na třetí místo, za Toma a jednu slečnu. Tom rozběhl svižně a musel jsem věnovat dost úsilí, abych ho neztratil. Po přechodu do rovinaté části jsem se pak zařadil na 2.místo a běžel pár kroků za Tomem. Tom běžel velmi dobře, ale viděl jsem, že má občas problém s pejskaři, kteří se pohybovali na cestě a ještě nezjistili, že tam probíhá závod. Vždy mu ale ustoupili včas. :-) Někde kolem 750.metru jsem měl výraznější problémy se Toma udržet, navíc jsem trochu posmrkával a pokašlával, ale to se dle očekávání změnilo hned poté, kdy se přešlo do stoupání. Stoupání mi opravdu jde, a velmi rychle jsem Toma doběhl a pak i předběhl. Problém ovšem byl, že jsem netušil, kudy dále vede trať, protože kolo ještě bylo teprve ve 2/3. Tom byl ale velmi kolegiální a křičel na mě, kudy pak mám na 1.místě běžet, protože já ty faborky opravdu neviděl. Jednalo se v podstatě o jedno esíčko, pak už to bylo jasné, toto váhání vysvětluje prudký propad tepu na 1,1.km. Tom mě na tomto místě dohnal, ale v rovince před koncem 1.kola jsem mírně natáhl krok a udržel 1.místo. Vnímal jsem i moderátory, kteří konstatovali, že prý tam běháme už od rána, jsme "profíci" a neměli by nás počítat. :-) Koncem 1.kola jsem probíhal v čase kolem 5:52, tedy v tempu těsně pod 4:00/km, Tom by nějaké 2s za mnou, další lidé už měli výraznější odstup. Tep vzrostl díky mému "sprintu" někam na 195, ale věděl jsem z Běchovic, že to už není nic extrémního. Občas jsem ještě posmrkával, ale nebylo to nic fatálního.

Do úvodu druhého kola jsem běžel trochu s obavou, že mě Tom při klesání předběhne, ale já běžel dost agresivně, však ani tep moc neklesl. Na rovině jsem už viděl, že mám větší náskok, který při stoupání ještě narostl. Bohužel jsem nebyl schopen stoupání vyběhnout tak agresivně jako v 1.kola, ale i tak zpomalení tempa je malé. Trať jsem si pamatoval, v esičku si byl již celkemj jistý a do dlouhé rovinky ke konci 2.kola vybíhal v poměrně velké euforii. Moderátoři komentovali mé vedení i to, že vidí pravděpodobného vítěze, Tom zaostával asi o 10 sekund. Já ale věděl své, zejména proto, že jsem pocitově běžel stále na maximum. Rozhodl jsem se ale, že u tohoto zůstanu i v 3.kole, protože nemám žádné super finiše. Ale už zde jsem si začal představovat, jaké budu mít pocity po prvním vítězství v životě, co na to řeknou mí přátelé apod. :-) A právě tato představa mi dala sílu nezpomalovat. Zajímavé je, že stoupání 3.kola jsem vyběhl o málo rychleji než v 2.kole, přesto tep klesl, byl jsem v pohodě. Viděl jsem už jasně, jak mám velký náskok a chtěl si doběh vychutnat. Zároveň jsem ale chtěl mít průměrné tempo závodu pod 4:00, a proto jsem nezpomaloval, spíše naopak. Po dlouhé rovince ale následovala ještě jedna zatáčka a teprve za ní byla cílová brána, čas mi vyšel 18:04. Sice dle mého Garmina byla délka 4,54 km a tedy tempo 3:58, ale pořadatelé uvádějí 4,5 km, což dává tempo 4:01. Doběh jsem si ale užil, přestože jsem dobíhal velmi "nadoraz". Čím více moderátoři fandili, tím více jsem se snažil. Však se tep dostal až na 199, jen o 1 tep pod maximem z Běchovic. Celkový průměrný tep 190,4 je nejvyšší průměrný tep jakéhokoliv mého závodu v životě. S ohledem na tempo jsem byl o 30 tepů výše, než by bylo očekávání, nicméně toto není úplně jednoduchá trať, takźe na dráze bych při stejném úsilí mohl mít odhadem o 5-10s/km lepší čas, jak vyplývá ze srovnání mého loňského výsledku na obdobné trati v tomtéž parku. S ohledem na to považuji tempo 4:01 za výborné, mnohem lepší, než bych ještě před 8 dny doufal. :-)

Hned po doběhu jsem dostal medaili, ale cítil jsem naléhavou potřebu se vyklusat. Nečekal jsem ani na Toma, natož další běžce za mnou a okamžitě přešel do pomalého klusu. Prvních 100-200m jsem se silně rozkašlal, pak už jsem se zklidnil a někde kolem 0,5.km se připojil k jedné slečně, která teprve dobíhala své třetí kolo a doprovodil ji při povídání s ní až do cíle. Výklus hned po závodu se mi osvědčil i dříve, i když to moderátory závodu tak zaskočilo, že se mě pak na to i ptali, jestli mi 4,5 km bylo málo. :-) V přátelské atmosféře jsem se pak seznámil i s dalšími závodníky a závodnicemi, zúčastnil se několika focení, poskytl dva rozhovory přítomným studentským novinářkám a počkal na vyhlášení. Překvapilo mě, kolik jsem toho dostal: dvě knihy, tašku na záda, lístek do divadla, lístek do Jump parku a diplom. Hodně mě pobavila ještě jedna cena, kterou byl přístup k software jedné brněnské počítačové firmy. Dobře jsem totiž slyšel už před startem, o jakou firmu se jedná a nevěřil jsem svým uším. :-) Jednalo se o firmu, v jejímž vedení je mimo jiné současný člen představenstva harvardských fondů. Tak jsem si říkal, že se Harvardu nezbavím ani zde. :-) Ale o to více jsem se snažil, protože dobře vím, že za mým propadem běžecké formy v únoru stála z větší míry právě tato kauza. Po velmi silném tlaku, který na mě byl vyvíjen, jsem propadl stresovému přejídání, skokově propadla má výkonnost a trvalo více než půl roku, než jsem se dostal do normálního stavu. Samozřejmě, problémy jsem měl i jiné, ale přesně si pamatuji na den, kdy jsem po tomto článku propadl beznaději (jenom tento den jsem snědl snad 30 000 kJ) a kdy jsem vlastně nevědomky zahodil celou běžeckou sezonu (spolu s dalšími navazujícími stresy). Ještě štěstí, že jsem nezahodil běhání, a zůstal u běhání pro radost. No, a kde jinde to dokázat, než zde, kde se kauza HPH znovu vynořila, zcela nečekaně. A podařilo se. :-) No, sice možná z toho budu nemocný, protože jsem běžel s ohledem na současné nachlazení až příliš intenzivně, ale ten pocit vítězství za to stál!!!