23.1.2016 halové mistrovství Karlovarského kraje, Praha-Stromovka, 3000 m

Pořadí: 7. ze 7 mužů

Čas: 11:50,33

Rychlost:  15,20 km/hod (3:57 na km)

Průměrná TF:  185,4 tepů/min

Mezičas 1500m: 5:35,5

Rozložení tempa a tepovky (čas na km a tepů za minutu):

Halového mistrovství Karlovarského kraje, které se konalo ve Stromovce, jsem se zúčastnil díky kamarádovi Filipovi, kterého jsem před pár týdny přivedl do našeho brněnského klubu AC Moravská Slavia, přestože z našeho kraje rozhodně není. :-))) Filipa závodění v halách chytlo a při veřejném mítingu ve Stromovce se dozvěděl o těchto závodech. Rozhodl se nechat přihlásit na 400m a napsal mi o tom. Já pak studoval propozice a zjistil, že se běží i 3000m. Protože se blíží můj jubilejní 40000.km, tak jsem se nechal též přihlásit, i když bylo předem jasné, že výsledek bude špatný. Vůbec mi to neběhá, mám spoustu problémů, vícekrát jsem pracoval do velmi nočních hodin, a mám vysoké tepy. Chtěl jsem to ale ještě zkusit a své jubileum oslavit i takto. Viděl jsem pak, že proběhne závod všech kategorií současně, mužů, žen, dorostenců i juniorů, což dávalo šanci, že se někoho chytnu a nebudu třeba ani poslední. Dost jsem se v tomto mýlil, viz dále. :-)

Ráno jsem se cítil obstojně a poté, co jsem učinil jistá rozhodnutí ohledně diskutování v jistém běžeckém foru, jsem se cítil mnohem klidněji. Sbalil jsem si batoh a vyrazil klusem na nádraží, raději v časovém předstihu. Na nádraží jsem byl neobvykle brzy, tak jsem si ještě stihl i něco koupit. Ve vlaku jsem si také četl, knížku Henri Boulada: "Všechno je milost", tedy jen první dvě kapitoly, zejména pak druhou, nazvanou "Hloubka přítomnosti". Na knížku jsem si vzpomněl, když mi kamarádka psala o myšlenkách p.Tolleho a jeho knize "Moc přítomného okamžiku", protože mě zaujalo, že neexistuje minulost ani budoucnost, ale jen přítomnost. Prakticky okamžitě jsem si vzpomněl, že mě zaujal jakýsi náčrtek časové osy a překvapivě si hned vzpomněl i na název knihy, i když jsem ji četl tak před 10-15 lety. Vzal jsem ji do vlaku a tam se mi to všechno propojilo. Zjistil jsem, že není vůbec špatné, jak běhám, že se raduji skoro z každého běhu, že běhám často spontánně apod. Zároveň jsem si uvědomil, že často jsem v životě unavený, či i depresivní, ale že přesto není nic, co bych měnil, i kdybych se mohl rozhodovat znovu. I když cesta byla jako tradičně únavná, byl jsem naplněn radostí a pokojem. V Praze jsem si pak vychutnal běh do haly, i když byl dost náročný. Jednak jsem neměl moc času, navíc jsem trochu bloudil a ještě k tomu bylo čerstvě nasněženo. Běh ale byl kouzelný. :-) Do haly jsem doběhl asi 20 minut před startem závodu, jen jsem zaplatil, převlékl se, zašel na wc, nastavil hodinky a kameru a přichystal se na prezenci. S ohledem na počet přihlášených lidí mě nakonec ani nepřekvapilo, že závod byl rozdělen do dvou běhů, v prvním běžela jen kategorie mužů, v druhém pak běželi zmínění junioři, dorostenci a ženy. Já samozřejmě běžel s muži, bylo nás celkem sedm. Dostal jsem startovní číslo 7, což pěkně predikovalo mé šance, odvozené z nahlášených výkonů. :-)

První kola jsem se snažil běžet svižně, ale ostatní běžci byli mnohem lepší. Už po přepálených 200m za 41s jsem zaostával za předposledním o 4s, po 400m o 10s, takže bylo jasné, že budu beznadějně poslední a závod si poběžím sám. Přesto jsem ale neběžel špatně, 1 km byl za 3:40. Pak to ale bylo horší, i když jsem se snažil. Když 2 km byly za 7:35, tak jsem viděl, že dnes výkon nebude nijak skvělý. Po dalším kole se i zastavila oficiální časomíra, protože vítěz už byl v cíli, a já pak neměl ani přímou kontrolu času kol dle časomíry. Občas jsem pak koukl na hodinky - viděl jsem, že pod 12 minut se vejdu v pohodě a že o nic jiného nemá smysl bojovat, zejména pak poté, co jsem na 200m klopeném okruhu měl v zatáčkách problémy s technikou. Také mi bylo celkem teplo, na které nejsem zvyklý. Tepovka se tedy i přes zpomalování držela skoro konstantní a celkem vysoká. Doběhl jsem ale v pohodě, v čase 11:50,33. Loni jsem ve stejné hale měl na MR veteránů 11:31, tam jsem ale měl kontakt s více lidmi a měl ještě i kamarádku pro povzbuzování. Dnes to bylo jiné, ale nevadí.

Po závodu jsem se vyklusal jen necelé kolo, protože už mezitím odstartoval druhý závod. Rozhodl jsem se ani nepřevlékat a jít se vyklusat ven, směrem k nádraží, jen jsem se napil, trochu omyl a přezul. Mé oblečení vzbuzovalo trochu údiv kolemjdoucích (foto), puberťáci dokonce říkali, že pláž je jiným směrem, ale to mi nevadilo. Byl jsem naplněn radostí a pokojem. Nevadilo mi pak ani, že vlak měl skoro hodinu zpoždění, a já už byl v něm, protože jsem nevěděl, kdy odjede, a po návratu do Brna si pak prodloužil běh až domů, i když sněžilo a byl špatný podklad. Tak radostně jsem se při běhání dlouho necítil! Když se mě pak blízcí ptali, jestli mi to stálo za to, jet do Prahy kvůli trojce a ještě být poslední, tak jsem jednoznačně odpověděl, že ANO! O čas a pořadí dnes vůbec nešlo, to bylo podružné. Důležitý je ten prožitek, na který asi budu dlouho vzpomínat, podobně jako vzpomínám třeba na běh v kroupách při Visegrad maratonu v roce 2009 či na běh na Ještěd za večerního osvětlení s kamarádkou či na 77km běh do Přibyslavic, když jsem posledních 30km běžel zcela bez podpory, jídla, pití i dokladů. Takové věci si pamatuji dobře, ale samozřejmě nezapomenu ani na chvíli, kdy jsem při jednom Pražském maratonu viděl tramvaj a rozhodl se ukončit závod a odjet s ní pryč. :-) Prostě běhám především pro radost, pro prožitky, i když dobré výkony jsou též fajn. Dnešek jsem si užil, i když výkon byl špatný - evidentně jsem se v hale uvařil. :-) Třeba ještě čas pro dobré výkony přijde, kdoví? :-)