Počasí: cca. 12 stupňů, polojasno
Rozložení tempa a tepovky (čas na km a tepů za minutu):
Závodu v Bučovicích, který se koná v den státního svátku, jsem se zúčastnil už loni, přestože jsem pak ten den pracovalo, na závodu se mi líbilo, potkal jsem tam i pár přátelů a běžel jsem slušně. Letos jsem spíše uvažoval, že se nezúčastním, nicméně můj upravený obchodní systém výjimečně nevybral pro tento den žádný symbol k obchodování, takže nebyla nutná má účast k dozoru a tento den jsem mohl využít k závodu v Bučovicích a pak návštěvě rodičů. Na závod jsem jel v očekávání, že se tam opět potkám s nějakými kamarády, a že si zaběhám, protože žádné zázračné výkony čekat nešlo. Věděl jsem, že se pak příliš nezdržím, protože mi už ve 13:00 jede zpět vlak, když závod měl start v 11:30, na místo jsem dorazil v 11:05. Nepříjemně mě překvapilo, že pořadatelé změnili harmonogram, zaměnili časy našeho závodu a závodu dětí a náš běh odstartoval až v 11:50. Myslím, že pořadí závodů by si mohli pořadatelé rozmyslet aspoň den předem ... No, naštěstí jsem i tak následně vlak stihl, akorát jsem nebyl na guláši, který byl pro závodníky připraven, jen jsem vzal tatranku a vodu, ale nevadí.
Už při rozklusu jsem si všiml, že trať je jiná než loni, běží se na 5 městských okruzích, z nichž prvních 750m vedlo přes náměstí po listím zasypané cyklostezce, pak se tři metry přeběhlo terénem na silnici, odtud se po 100m zahnulo na kostkovou 150m část, ta pak přešla v silnici k nádraží, odtud se běželo po chodnících směrem k náměstí a zde se po kostkách běželo do cíle a dalšího okruhu. Jak jsem to zjistil, tak bylo jasné, že toto není nic pro mě, listí, kostky, chodníky, zatáčky, ale když už jsem tam byl, tak jsem si řekl, že zkusím i tak zaběhnout normálně. V neděli, 5 dní před závodem, jsem spadl v lese a narazil si pravou část zadku. Ten sice nebolel a cítil jsem se už fit, nicméně neměl jsem žádný rychlý běh, takže jsem nemohl posoudit, jak se budu cítit při závodu. Také po spoustě let testuji jiné boty, Salmingy, když stávající Mizuno Ronin se mi už rozpadly a při koupi nových jsem narazil na podvodné prodejce, takže bohužel nemám ani peníze, ani Roniny, místo toho mám za více peněz boty, které jsem vůbec nechtěl ... Ono je pak těžké, když běhám v Mizunách Roninech skoro 6 let a najednou běhám v něčem úplně jiném, protoźe technika běhu se pravděpodobně za ta léta přizpůsobila Roninám. Salmingy jsou lehké, hodí se na dráhu, ale do města moc ne, necítím se v nich úplně stabilně, zejména s kopce. Ale už jsem asi přišel na to, proč. Jednak jsem v Roninách necítil tolik hrbolatý podklad a také měly Roniny větší drop. Salmingy mě nutí běhat přes střed chodidla, ne-li přes špičku a to je problém, hlavně při klesáních. Mají pŕitom ne úplně pevnou oporu paty, takže když dopadnu přes patu, tak se skoro zavrávorám a je to i celkem nebezpečné. Při běhu do kopce toto nenastane, tam běžím automaticky přes špičku a naopak boty mají výhodu v lehkosti a ohebnosti. To stejné na trávě, tam jsem se v Roninách cítíval blbě, v Salmingech jsem na tom mnohem lépe. Ale městské chodníky, natož kostky, a ještě k tomu v zatáčkách či klesáních, je něco, co mi nesedí.
Aspekt s tím související je, že jsem před více lety běhával velmi dobře bosý, samozřejmě na dráze, míval jsem zde i osobní rekordy na kratších vzdáleností. Nicméně není náhodou, že jsem běžel bosý maximálně 5 km a i při pětce míval často ke konci problémy, nejlepší pro bosoběh byly vzdálenosti do 1500m, i když jsem jednou měl bosý pětku za 19:02. Proč toto? Při běhu naboso jsem míval zásadně jinou techniku než v botách, zřejmě jsem nutně dopadal více přes střed chodidla až špičku a to vedlo k rychlejšímu běhu. Jenže, jak nebyly nohy zvyklé, tak se rychleji unavila lýtka a nejenom ta, zhoršila se pak technika a to se u bosoběhu projevilo podkluzováním a následnými oděrkami či puchýřemi, znemožňujícími další běh. Letos jsem bosý skoro neběhal, takže lýtka byla ještě méně zvyklá. Navíc jsem přibral několik kg, bohužel geneticky mívám tuk především na nohách, nohy mám tak těžší a tím je bosoběh těžší, to jsem viděl i při letošních ojedinělých pokusech. No a jak jsem najednou přešel na v podstatě minimalistické Salmingy, tak se opakovaně objevuje to, co jsem viděl u bosoběhu, tedy výrazná únava nohou nejpozději po několika km a následné prudké zpomalení, přestože tepy jsou nízké a metabolicky by to tělo zvládalo dobře. Sice tam nehrozí oděrky, ale všechny ostatní negativní věci vidím, zejména pak naprosto zásadně vnímám, když vlivem únavy dopadnu na patu, hlavně při seběhu. Ale pravda je, že v Salmingách už jsem i zažil otlak pravého malíčku nohy a slezení nehtu, což jsem v Roninách nikdy nezažil ... Další věc je, že se Salmingy nehodí na kluzký podklad, asi i proto jsem v nich měl velmi tragický výkon při testování na pásu a asi i proto mi nevyhovuje běh na napadaném listí na cestě.
Teď už k závodu: zúčastnilo se nás 64 lidí. Začátek jsem běžel celkem svižně, ale od začátku se projevovaly všechny výše zmíněné nevýhody, listí, kostky ani chodníky mi nevyhovovaly, a čím déle jsem běžel, tím to bylo horší. Navíc jsem nebyl úplně v pohodě psychicky, protože jsem nepotkal žádného kamaráda, kromě jednoho známého, Iva, který přitom řešil, spolu se svým dalším kamarádem, že mi bude zima, když mám jen trenky a tričko, že budu nemocný, že to ve stáří odnesu a tak ... Já nevím, běhám spousty let, tak vím, co si obléct, já mám jinou teplotní pohodu, nakonec jsem se i tak trochu potil, tak proč bych se měl oblékat podle toho, co mi říkají jiní? Ale dost mě to rozhodilo, zejména to negativistické prorokování, s tím jsem se setkal v poslední době vícekrát, když mi někdo říká, že budu nemocný, budu nešťastný, budu ... - vždyť to nikdo neví, jak to bude, maximálně by mohli říct, že to podle nich není dobré. Na toto jsem dost citlivý, ale každopádně do toho nikomu nic není, i kdyby měli pravdu a opravdu to bylo tak, jak prorokují. No, já jedu na závody proto, abych si tam užil atmosféru, abych si zaběhal, jak mi vyhovuje, ale to zřejmě nebude možné, protože až moc lidí řeší, jak běhám, co mám oblečené apod. Já ale také nikomu nekecám do toho, že mají tři vrstvy a čepici, to je jejich věc, protože třeba jim je zima, třeba mají jiné důvody, ale je to jejich rozhodnutí, do kterého mi nic není. Stejně tak nikomu nevyčítám, že běhá hůř než jindy, či že je zraněný či co, prostě beru to tak, jak to je. Jenže, já i pomocí psychoterapie dospěl k tomu, že dokážu tyto situace rozklíčovat, nepodléhám i dobře myšleným manipulacím a běhám si podle svého, nicméně se mi pořád nedaří se tím netrápit, pustit to jedním uchem sem a druhým tam a vůbec to neřešit, pokud to mám promyšlené a vím, co dělám. Úplně totéž bývalo ohledně strategií závodů, i tam mě řeči dokázaly úplně vyvést z míry, přitom jsem věděl, co a proč dělám, či případně něco testoval, zjišťoval, ... Ale abych se vrátil k Bučovicím, tak výsledek mohou mnozí považovat za ostudný, nicméně pro mě to měl být jednak způsob, jak nesedět u počítače a neřešit dost zásadní problémy třeba kolem fondů, a také nástroj testování, který posloužil velmi dobře, na výsledku vůbec nezáleží.
No, ale to předbíhám. První kolo jsem běžel ještě obstojně, druhé o něco hůř. Na začátku třetího mě dost rozhodilo, když mě v krátkém klesání předbíhala dvojice vedoucích závodníků o kolo, jeden mě obíhal zleva, druhý zprava kratším obloukem, celkem dost agresivně, takže do mě i drcnul. Toto ale není primárně jejich chyba - spíše se jedná o problém pořadatelů, že dělají závod na pět kol a že ti nejlepší musejí pořád někoho předbíhat, když zároveň soutěží mezi sebou a prostě tři lidi se na cestu vedle sebe na některých místech téměř nevejdou ... No, po drcnutí jsem skoro spadl, psychika se též zhoršila a pak už šel výkon ke dnu. Postupně mě předbíhali i veteráni, běh byl technicky stále náročnější, ve 4.kole mě pak předběhla i skupina žen a nepomohlo ani krátké zastavení a protažení, prostě byl jsem úplně mimo a poslední kolo se "dotrápil" do cíle, dokonce v tempu kolem 6:00/km. Zajímavé ovšem je, že mě vůbec nic nebolelo, únava odezněla za několik minut a pak už jsem byl celý den kondičně i psychicky naprosto v pohodě, dokonce jsem naběhal spoustu dalších kilometrů a nebyl vůbec unavený, ani večer, celé to bylo fajn. Ale ten závod, ten prostě bylo trápení, ale nevadí, bez něho by ten den nebyl nakonec tak pěkný a povedený.
Pokud se jedná o další závody, tak to teď vnímám tak, že nemám důvod je zkoušet, pokud nebude něco podobného, jako třeba Běh pro Elišku minulý týden, spojený s charitou. Dokud nebudu běhat uspokojivě na dráze, tak proč se snažit o něco ve městě, kde mi to nešlo nikdy dobře? Zkusím ještě jiný typ botů, ale budu běhat i v těch Salmingách a uvidím, nakolik si nohy zvyknou. Také bych měl zkoušet znovu i bosoběh, klidně i v zimě, pár kol na dráze by neměl být problém ani v minusových teplotách (mám odzkoušené). Také bych měl zkusit zvýšit celkovou kilometráž, ale snížit četnost rychlejších pokusů, protože ta měla vždy pozitivní vliv na mé tepy, naposledy v Lázních Jeseník, a to se pak projevilo na všech vzdálenostech. Přitom dobře vím, jak mi Jarda Kocourek opakovaně říkával, že mám dát raději 30km volný běh, než jet třeba na 1500m závod, a že pokud se chci zlepšit i na 1500m, tak nejlépe natrénuji tak, když budu běhat co největší kilometráž. A toto je pravda, já měl v roce 2014 osobák na 1500m v tempu, kterým jsem neběžel jediný metr, prostě jsem z ultra tréninku a závodů zkusil 1500m a měl osobák, dosud platný. :-) Jenže k vysoké kilometráži je třeba mít motivaci, protože není pro mě snadné běhat 3 hodiny denně, zejména když mám různá trápení s fondy a podobně (tam je situace teď opět velmi špatná) a vlastně nevím, nakolik mám teď potřebu běhat závody rychleji než v roce 2014. Tedy já bych to i chtěl, ale jde o to, jakou to má prioritu, v porovnání s ostatními záležitostmi. Musím si to ale rozhodnout sám, i proto, že názory na toto jsou samozřejmě různé (ostatně, můj blog čtou běžci i neběžci). Ale do té doby budu běhat tak, abych si zachoval potenciál pro to, abych v budoucnu běhal ještě lépe, i když teď běhám hůře. A základem pro to je, abych se nezranil a aby mě běhání bavilo, případně pak, abych hmotnost držel maximálně cca. 5 kg nad optimem, a abych běhal tak, aby běhání pro mě bylo přirozené, nadále i různé přesuny apod. To, že nyní neběhám do vyčerpání, či dokonce do bolesti, považuji za správné a naprosto odmítám, že bych si tímto způsobem znemožnil dobré výkony v budoucnu. Až budu mít formu, až to bude mít za co stát, tak to udělám jinak, však už jsem to uměl, dokonce i bez stresů v průběhu závodů. Já běhal i významné závody dobře, takticky i fyzicky, míval jsem i výborné tepy. A toto třeba ještě bude, a třeba ne, kdoví? I proto já osobně považuji výlet do Bučovic jako povedený, navzdory všemu uvedenému.