Postřehy ze závodů (Petr Kaňovský)

Návrat na přehled závodů

Zobrazit zprávy ze všech závody - rok:   2021   2020   2019   2018   2017   2016   2015   2014   2013   2012   2011   2010   2009   2008   2007   


6.11.2010 Otrokovice - pulmaraton

Pořadí: 17. z 57 běžců (51 doběhlo)

Čas: 1:34:27

Rychlost: 13,40 km/hod (4:29 na km)

Průměrná TF: 173,4 tepů/min

Profil: osm okruhů okrajovou částí města, asfalt, převýšení 11 metrů na kolo

Počasí: cca. 15 stupňů, nejprve slunečno, poté zataženo, místy vítr

Rozložení tempa a tepovky (čas na km a tepů za minutu):

KmTempo koloTF koloMezičasTempo celkemPořadí čas kolaPořadí celkem
0,4584:13133,00:01:564:1334.34.
3,0384:25164,80:13:204:2332.33.
5,6184:26174,50:24:474:2522.27.
8,1984:31176,10:36:254:2721.25.
10,7784:31176,90:48:054:2819.23.
13,3584:29177,90:59:394:2816.21.
15,9384:30175,81:11:154:2815.19.
18,5184:32174,81:22:564:2913.19.
21,0984:28173,51:34:274:2911.17.






Mým 65.závodem se stal pulmaraton v Otrokovicích. Je jistě překvapivé, že jsem už běžel deset maratonů, z toho čtyři v tomto roce, ale dosud ani jeden pulmaraton. Pravdou sice je, že jsem na dvou maratonech (vždy v Bratislavě) běžel s cílem dosáhnout pulmaratonský osobák na mezičase a poté z něj zaběhnout osobák na maraton (což se v obou případech podařilo), nicméně klasický pulmaratonský závod jsem nikdy neběžel, takže se jednalo o mou premiéru.

Účasti na pulmaratonu předcházel úspěšný start na maratonu v Ostravě čtyři týdny před tímto závodem. Od svého poradce Rudolfa vím, že několik dnů až týdnů po maratonu je pak zvýšená šance zaběhnout i osobní rekord na některé kratší trati a z interpolační analýzy jsem věděl, že největší šance je u vzdálenosti kolem 16 km. Protože jsem se ale týden po maratonu zúčastnil krátkého misijního běhu v Bratislavě, kde jsem navíc nebyl zdravotně úplné fit, tak jsem poté cítil poměrně výraznou únavu, a proto jsem rychlejší pokus odkládal a běhal pomalu, tempem kolem 6:00/km. Kilometráž jsem držel slušnou hlavně díky tomu, že jsem běhal více dnů v týdnu dvoufázově, tedy ráno a v poledne vždy kratší vzdálenost. Postupně jsem se cítil lépe, ale i přesto jsem neměl čas nebo chuť něco zkoušet. Od kamaráda Miliče jsem věděl, že se chystá jet do Otrokovic, ale byl jsem rozhodnut už letos nezávodit. Situace se změnila poté, co mě kontaktovala paní Alena Peterková, stávající držitelka českého rekordu na maraton (2:25:19), se kterou jsme vyměnili několik velmi zajímavých mailů o běhání a jednotlivých aspektech potřebných pro dobrý výkon (stravování, pití, psychika a trénink), za což jí velmi děkuji. S další kamarádkou Evou jsme pak povídali o běhání i stravování spíše z lékařského pohledu, i to bylo velmi přínosné. Začal jsem si více hlídat zejména pitný režim, takže můj příjem tekutin byl něco málo nad 4 litry za den a více jsem přemýšlel i o motivaci, proč běhat a snažit se o zlepšování. Vrátil jsem se znovu k myšlence propojit běhání a misijní aktivitu a to tak, že v případě zlepšení osobáků přispěji finančními prostředky na misie v ČR nebo zahraničí. Přibližně od začátku tohoto týdne jsem už uvažoval, že bych se pulmaratonu v Otrokovicích zúčastnil a spojil ho s návštěvou příbuzných, definitivně jsem se pak rozhodl až po středečním tréninkovém běhu, v rámci kterého jsem překonal osobáky na 15 km až 25 km, včetně osobáku na pulmaraton, více na této stránce. Věděl jsem sice, že běžet pouhé tři dny na to není úplně ideální, ale cítil jsem se psychicky velmi dobře a chtěl jsem si běh především užít. Nebyl už jsem ani svázán potřebou zaběhnout dobrý výkon, protože čas 1:37:05, který jsem zaběhl v tréninku, jsem považoval za velmi slušný a i kdybych v Otrokovicích zaběhl špatně, tak by mi to nevadilo.

Až do poslední chvíle jsem nebyl rozhodnut, jakou strategii pro závod zvolím, nakonec jsem se rozhodl běžel podle tepové frekvence s tím, že se pokusím průměr udržet výše, než středečním pokusu, kdy byl 166/min. Z hodinovky před 2 měsíci jsem věděl, že jsem tehdy byl schopen udržet hodinu průměr 178/min, a proto jsem považoval jako adekvátní běžet přibližně na 170/min s tím, že pokud bych pak musel výrazněji zpomalit, tak by to ničemu nevadilo. Poslední dva dny před závodem jsem zvýšil jak energetický příjem jídla, tak příjem tekutin (5 litrů den před závodem) a rozhodl jsem se nevynechat běh a středeční pokus řádně vyklusat, ve čtvrtek jsem tak běžel 12,25 km ve dvou bězich a v pátek 4,9 km v jednom běhu s krátkým přerušením. Myslím, že to bylo správné rozhodnutí a pro sobotní běh jsem tak udělal maximum.

Závodu se zúčastnilo 57 běžců a několik štafet. Do Otrokovic jsem dojel autem s kamarádem Miličem, který chtěl běžet na 1:41-1:42 a Honzou, který je na pulmaratony specialistou a běhá je pod 1:35. V Otrokovicích jsme pak potkali dalšího kamaráda Huga, který chtěl běžet na 1:35. Nízký počet běžců mi vyhovoval, protože nemám rád tlačenice na startu. Počasí bylo velmi příjemně, bylo celkem teplo a dokonce svítilo i sluníčko, jedinou nepříjemností byl občasný vítr. Běžecké oblečení tak bylo zcela jasné, běžel jsem v tričku a kraťasích.

Po odstartování jsem se oproti předchozímu plánu rozhodl koukat na hodinky i na tempo, kterým běžím. Všiml jsem si, že mnozí běžci, včetně Huga a Honzy, vystartovali jak raketa, a velmi rychle se mi začali vzdalovat, nehodlal jsem se ale s nimi honit. Odhadnout správné tempo nebylo jednoduché kvůli tomu, že okruh byl mírně zvlněný, ale kombinace sledování tempa i tepové frekvence se ukázala jako vhodná. Když jsem doběhl 1.kolo za 11:24, tak jsem poprvé začal počítat, na jakýže čas to vlastně běžím a snadno jsem zjistil, že čas 11:30 na kolo znamená výsledný čas pod 1:34, včetně náběhu. Byl jsem překvapen, jak rychle stoupá má tepovka, ale běžel dál podobným tempem jako první kolo. Druhé kolo jsem měl za 11:27 při tepovce 174,5/min. Tušil jsem, že je to způsobeno tím, že je o dost tepleji, než při středečním ranním běhu na dráze a navíc jsem musel místy bojovat i s protivětrem na úsecích s mírným stoupáním. Ve třetím kole jsem mírně zpomalil na 11:38 při tepovce 176,1/min, avšak věděl jsem, že i kdybych dále zpomaloval podobným tempem, tak mám velkou šanci na překonání osobáku. Poprvé jsem ale cítil šanci zaběhnout výsledný čas pod 1:35 a rozhodl se propojit právě tento čas s misijním darem (viz výše). Jednalo se o spontální rozhodnutí, které mi však dále pomohlo.

Jakmile jsem viděl, že jsem ve 3.kole zpomalil a že je mi teplo, rozhodl jsem se využít občerstvení. Původně jsem chtěl pít asi v polovině závodu, ale rozhodl jsem se kelímek s vodou vzít už po 3.kole z celkem 8 kol. Vody tam ale bylo málo, tak jsem se spontálně rozhodl to nepít a místo toho si za běhu umýt obličej a zbyteček vylít na hlavu. Ani to nezabránilo dalšímu zpomalení ve 4.kole, i když čas 11:40 byl stále velmi dobrý. Na konci 4.kola už vody v kelímku bylo více, ale opět jsem se rozhodl nepít a osvěžit si obličej, krk a zbytek nalít na hlavu, což jsem dělal každé kolo až do konce. Pít jsem díky zvýšené hydrataci před závodem nepotřeboval, ostatně jsem nechtěl riskovat pocit na močení. V pátém kole se mi podařilo zrychlit na 11:34, k čemuž pomohlo i to, že jsem po dlouhé době uviděl v dáli Huga, ke kterému jsem se rychle přibližoval, protože své vražedné tempo z úvodu závodu natolik nezvládl, že místy přecházel do chůze. Tepovka se dostala až ke 180/min, kde jsem viděl strop, nad který jsem nechtěl jít. Měl jsem ale velké štěstí, protože přibližně od 6.kola se zatáhlo a poněkud ustal i vítr. To vedlo k tomu, že přestože v dalších 3 kolech průměrná tepovka klesala, tak se tempo drželo stále přibližně na stejné úrovni, což mě velmi příjemně překvapilo.

V první polovině 6.kola (po 14,5 km) jsem dostihl i Honzu. Byl jsem přesvědčen, že když ho předběhnu, tak se mě bude držet, a jen čistě formálně jsem o něco zrychlil těsné poté, co jsem ho předběhl. Byl jsem překvapen, že se ke mě Honza nepřidal, takže jsem pak zase rychlost přizpůsobil obvyklé úrovni. V sedmém kole jsem větší část běžel poblíž menšího kluka, který běžel úsek štafety a do posledního kola pak vbíhal téměř s jistotou, že se čas pod 1:35 podaří. Přestože tepovka klesala až k 170/min, tak jsem viděl, že tempo mám stále vyhovující, a proto jsem nechtěl riskovat a běžel poměrně volně. Teprve posledních cca. 700 metrů jsem postupně přidával, zvlášť pak poté, co jsem před sebou uviděl dvě ženy. Jednu jsem vyhodnotil jako slabší závodnici, kterou předbíhám o 1-2 kola, ale druhá běžela evidetně do cíle, navíc byla i povzbuzována diváky. Ještě 200 metrů před cílem měla náskok několika metrů, ale když jsem prodloužil krok, tak jsem jí velmi snadno předběhl a do cíle dorazil 3 sekundy před ní. Zaběhl jsem tak čas 1:34:27 a doběhl na 17.místě z 57 účastníků, z nichž doběhlo 51. Průměrné tempo tak bylo 4:29/km a z více hledisek jsem zaběhl svůj nejkvalitnější závod v životě.

Po doběhu jsem vzal si kelímek vody a bez zastavení šel klusat dalších 1,4 km tempem kolem 8:00/km. Klus ihned po dobězích, zvláště pak rychlých, mi velmi pomáhá k regeneraci a tentokrát to nebylo jinak. Pak se pozdravil se strýcem, který na mě již čekal, převlékl se, vydatně napil, snědl občerstvení od pořadatelů (párek s hořčicí a rohlík) a pak k strýcovi odjel na návštěvu, nečekali jsme ani na vyhlášení. Se strýcem i dalšími příbuznými, které jsme navštívili, jsme strávili pěkné odpoledne a večer jsem pak odjel do Brna. Překvapilo mě, že se o mém osobáku už psalo na foru, tak jsem pak k tomu také něco našel a napsal. Jako nejzajímavější vidím, že se mi podařilo postupně v každém kole posouvat v pořadí dopředu, takže zatímco po náběhu na 0,5.km jsem byl až 34., tak v polovině závodu jsem byl 23. a v cíli už 17. Ještě více překvapilo pořadí dle času kola, když jsem poslední kolo běžel pomaleji než jen 10 závodníků. Určitě to bylo ovlivněno tím, že s ohledem na okolnosti jsem nakonec běžel velmi rovnoměrně, na rozdíl od většiny jiných závodníků, kteří postupně zpomalovali, zvlášť pak můj kamarád Hugo, který skončil o více než 5 minut za mnou.

Je jisté, že má příprava na závod nebyla optimální a dá se jí hodně vytknout. Některé věci, jako běh 25 km v závodním tempu 3 dny před maratonem, bych nikomu nedoporučoval, ale i to mi velmi pomohlo psychicky. Prvních 15 km jsem v sobotu běžel vlastně velmi podobně jako ve středu s tím rozdílem, že jsem tentokrát udržel tempo až do konce závodu. Nakonec mě mrzelo, že konec byl tak brzy, protože sil jsem měl dost i na další kola (což souviselo s klesající tepovkou). I ze zrychlení v závěru s růstem tepovky na 185/min usuzuji, že jsem možná mohl zaběhnout i kvalitnější čas, ale nechtěl jsem kvůli pár sekundám riskovat problémy, když úspěch měřitelný v překonání mety 1:35 byl tak blizko. I přes to jsem tak během týdne zlepšil osobák na pulmaraton o více než 5 minut, což považuji za nečekané zlepšení. Jsem rád, že se to nakonec podařilo, mám z toho velkou radost. Poděkování nicméně patří všem přátelům, kteří mi hojně pomáhají a radí, zvlášť pak Evě, Aleně, Sváťovi, Honzovi a Miličovi. Samozřejmě musím zmínit i Michala, který mi před 2 měsíci prodal Garmin, bez kterého by zlepšení bylo určitě pomalejší. Píše sice, že "je to ve mě, ne v Garmině", ale viděl bych to jako kombinaci hodně faktorů, v němž hraje svou roli i Garmin a samozřejmě i zlepšená psychika, která vyvážila různé tréninkové i jiné prohřešky, kterých mám nadbytek.

Myslím, že nyní už nastal skutečně čas pro odpočinek od závodění a pro zvážení, co dál. Všichni mí kamarádi myslí, že je v mých možnostech se dále zlepšovat, někteří vidí potenciál i poměrně velký, zvlášť pak u maratonů. I já vím, že kdybych dodržoval většinu toho, co zmiňují, tak bych měl šanci na další pokrok, avšak naštěstí všichni (včetně mých poradců) víme, že nejsem profík, takže běhání nemohu podřídit svůj život. Prioritní je, aby mě běhání bavilo a abych běhal tak, abych tím pomáhal svému zdraví. Nemám zatím důvod běhat přes bolest, riskovat zranění nebo dlouhodobé vyčerpání organismu, nebo dodržovat přesné tréninkové plány, přesný jídelníček atd. Běhání je tu pro mě a ne já pro běhání. Je skvělé, že mě běhání baví už více než tři roky, že se mezitím výrazně zlepšil můj zdravotní a v poslední době i psychický stav, a v neposlední řadě i to, že se zlepšuji i výkonnostně. Nadále sice za špičkou zaostávám a vždy zaostávat budu, nicméně i přes to můj progres byl vyšší než u většiny běžců, kteří byli před lety na tom podobně jako já. Věřím, že pokud si zachovám zdravý přístup k věci, tak výkonnost ještě poroste a pokud ne, tak bude čas zvážit, zda jsem ochoten a schopen něco měnit, nebo zda akceptuji, že za daných podmínek mám přirozené limity, nad které je těžké a mnohdy i nemoudré se dostávat.

Podobně jako v minulém roce musím poděkovat za skvělé chvíle, které jsem mohl prožít, a to nejen na závodech, ale často i při normálním pomalém běhu, ať už s přáteli, nebo sám. Jsem Bohu vděčný, že mě k běhu skrze přátele v Bratislavě přivedl, a že mi dává potřebné zdraví a další předpoklady k tomu, abych běhal nadále, a pomáhal tak sobě a snad i některým lidem kolem sebe. Těším se na další sezonu a věřím, že ať už bude výkonnostně jakákoliv, tak bude dobrá a požehnaná.


Návrat na přehled závodů