2.3.2013 Bratislavský Hamburg (33,82 km)

Pořadí: nedokončil

Čas: 2:40:10

Rychlost:  12,67 km/hod (4:44 na km)

Průměrná TF: 160,8 tepů/min

Mezičas půlmaraton: 1:36:10 (4:33 na km)

Profil: parkový okruh délky 1691 m, rovina

Počasí: cca. 5 stupňů, skoro jasno, místy slabý vítr

Rozložení tempa (čas na km) a tepovky (tepů/min):

Prvním letošním závodem se stal Bratislavský Hamburg maraton, který jsem běžel již potřetí. V předchozích dvou letech se mi zde vždy dařilo a výrazným způsobem jsem překonal osobák, letos však byly mé možnosti zcela odlišné, jak již plyne z komentářů v mém miniblogu. Závod se tentokrát uskutečnil již na začátku března, a protože celý únor byl v Brně zasněžený, tak jsem letos na rozdíl od loňska neběžel ani jeden závod a od 5.2. ani jeden rychlejší běh (a i toho 5.2. jsem měl desítku skoro za 41 minut). Únorové kilometráž byla též nižší (428 km oproti loňským 534 km) a též mi zcela chyběly delší běhy, když nejdelší měl 19 km, zatímco loni jsem v únoru měl 6 běhů délky 22-35 km. Kvůli osobním problémům jsem tentokrát nebyl celý únor v psychické podobě a před závodem jsem si tedy nevěřil, navíc jsem se ze stejných důvodů velmi nezdravě stravoval, takže zatímco loni jsem v únoru zhubnul až na předzávodních 61 kg (což jsem znovu měl i na podzim), tak letos jsem se dostal na 66 kg. Zvažoval jsem, jestli vůbec na závod jít, ale rozhodl jsem se, že nutně potřebuji dva dny odpočinku v řeholním domě redemptoristů, kde jsem byl naposledy loni, právě v době Bratislavského Hamburgu, protože už toho na mě bylo příliš a dostával jsem se do velmi melancholických nálad. Když už jsem ale do Bratislavy jel, tak mi připadalo škoda, abych se tam neproběhl.

Pobyt v Bratislavě, kam jsem dojel den před závodem, jsem především přizpůsobil svým duchovním potřebám, chodil jsem na mše a modlitby, bavil se s kamarády řeholníky a podobně. Tomu odpovídalo i mé stravování, na které jsem si též nedával přílišný pozor a hlavně sobotní ranní program, který vůbec neodpovídal tomu, že mám jít na nějaký závod, naopak jsem se po mši a modlitbách normálně nasnídal a vedl pro mě velmi důležitý duchovní rozhovor s kamarádem knězem, takže když jsem skončili, bylo již 9:00, když závod měl start v 9:30, navíc 2,4 km od řeholního domu, bylo tedy vyloučeno, že stihnu start, zejména proto, že jsem neměl nic připravené a navíc jsem již tento den podruhé musel strávit delší čas na WC. Rozhodl jsem se ale, že si přesto do parku zaběhat zajdu, spíše mimo soutěž, neboť jsem věděl, že se pozdní čas toleruje. Vzal jsem sebou na občerstvení jen tři malé láhve vody (kelímky jsem bohužel zapomněl v Brně a čokoládu koupenou k závodu snědl už den předtím), sbalil pár věcí, převlékl se a vyběhl, na místo závodu jsem doběhl po 2,4 km běhu asi 23 minut po startu. Přivítal jsem se s organizátorem Míšou Holíkem, který mě podpořil, abych dal aspoň 10 km či půlmaraton s tím, že je jedno, že nejsem připravený či že jsem přišel pozdě. Vybalil jsem si věci, hlavně zmíněnou vodu, převázal si boty, přesunul se na místo startu a vyběhl, asi půl hodiny po ostatních, kteří už kroužili na okruhu.

I přes to, že jsem věděl, že nemám moc natrénováno, jsem rozběhl tempem kolem 4:05/km, abych otestoval, kolik km takto zvládnu. Věřil jsem, že aspoň 10-15, realita však byla zcela odlišná. Zatímco loni se při tomto tempu tepovka držela kolem 165, viz zde, tak letos vystoupala až nad 180 již po necelých 2 km, přičemž jsem vnímal hlavně to, že se nejsem schopen pořádně odrážet, takže můj běh dost připomíná opatrné "ploužení", které jsem provozoval celou zimu na sněhu, přitom jsem rozklusaný byl z předchozího přesunu na místo závodu. Ještě druhé kolo bylo tempově přijatelné, ale pak jsem začal mít problémy s mírnou bolestí v lýtkových svalech, které nebyly na rychlejší běh zvyklé. Třetí kolo již bylo v tempu 4:30/km a i když bolest svalů ustoupila, tak jsem v dalších kolech nebyl schopen běžet rychleji. Paradoxně, někdy při průběhu 4.kola na mě volal někdo v prostoru cíle, že prý mám zpomalit, že běžím moc rychle a nevydržím, když z hlediska tempa byl opak pravdou, k čemuž se přidal ještě jeden člověk na trati, že maximálně udržím 1-2 kola. Měli pravdu, i když na své běžné poměry jsem běžel velmi pomalu a nemyslím, že takové řeči mě příliš povzbudily. Musím se naučit toto zcela ignorovat ... Desítku jsem měl za špatných 43:40, ale napil jsem se a pokračoval v běhu dál, k čemuž mě povbudil i Míšo Holík, který říkal, že o nic nejde, a že ostatně jsem si přišel jen zatrénovat, jinak bych přišel včas apod. Toto bylo zcela pravda, protože dost výrazně hrálo roli, že jsem běhal od začátku sám a neměl vlastně ani kontrolu, jak na tom jsem, natož abych využil tempa někoho dalšího. Někde po 12 km mě sice předstihl Roman Tománek, ale jeho tempo jsem neudržel ani pár set metrů, naopak jsem postupně zpomaloval a nechtělo se tělu běžet rychleji, i když tepovka byla někde na 155-160. Půlmaraton jsem měl za 1:36:10, avšak říkal jsem si, že ještě chvíli zkusím běžet, zejména pak proto, že mě opět dohonil Roman, kterého jsem se zkusil držet. To se mi tentokrát podařilo poměrně dlouho, více než 3 kola (skoro 6 km), ovšem s velkým úsilím, když tepovka byla na toto tempo vysokých 170-175 (viz grafy výše). Protože jsem měl už jen dvě láhve vody, a protože jsem se snažil udržet tempo s Romanem, tak jsem druhou láhev vzal až na konci 14.kola (po 23,6 km) a spíše si pomocí ní umyl obličej a krk, než se pořádně napil. Na běžných maratonech přitom vodu beru k polití či napití každé 2,5-5 km. Každopádně mi běh s Romanem pomohl ke zvýšení tempa, avšak též ke zvýšené únavě, takže jsem ho na konci 16.kola (27.km) nechal utéct. Mou chybou ovšem bylo, že jsem v tento okamžik neodstoupil, ale rozhodl se na trati pohybovat dál, když mě napadaly i takové myšlenky, že toto může být můj poslední maraton v životě, že i tak jsem asi na trati na druhém místě (po zohlednění pozdějšího startu) a že už to do cíle doklušu. Zajímavé je, že jsem vnímal i poněkud neobvyklé problémy, jako byly potničky pod oběma pažemi, či otlačeniny na palcích nohou, což NIKDY nemívám, ale bylo to zvládnutelné.

Další tři kola už byla špatná, velmi jsem zpomalil, tempo se dostalo nad 5:00/km, ale nedokázal jsem běžet rychleji. Zbývající vodu jsem přitom šetřil, abych ji vzal po 19.kole (32,2.km), když mě nenapadlo požádat Míšu či někoho dalšího o další příděl z jejich zásob. Věřil jsem ale, že mi to bude stačit a že v pohodě doklušu do cíle v čase kolem 3:25, což se ale nestalo, neboť asi 200m před koncem zmíněného 19.kola mě začalo silně píchat v pravém boku. Doklusal jsem tedy do cíle, vzal zmíněnou vodu a zkusil přejít do chůze a při ní se řádně napít, osvěžit se a prodýchat se. Hodila by se mi teď i nějaká čokoláda, ale neměl jsem ji, stejně jako jsem neměl žádný cukr ani nic sladkého ... Po asi 200m jsem přešel do klusu, ale i když nejprudší bolest ustoupila, tak jsem tlak stále cítil. Někde ve třetině okruhu mě předběhl Roman Fišera, který se ptal, zda mám nějaké problémy, a správně mi pak poradil, abych se na to v tomto případě vykašlal. Snažil jsem se klusat, ale stejně to moc nešlo a když jsem se blížil do cíle dalšího okruhu, tak jsem usoudil, že už by to stacilo, protože bych sice maraton v čase kolem 3:30 asi dokončil, ale bylo zde riziko následných zdravotních problémů. Doklusal jsem až do místa startu, abych měl celé kolo, které bylo o sto metrů za cílem, kde jsem zaslechl slovo "havárie", trochu s výsměšným podtextem, ale opravdu jsem nevnímal, od koho to bylo. Borců tam bylo už celkem dost, protože někteří neběželi celý maraton a jiní sice běželi maraton, ale startovali dříve, nicméně posměch byl bez znalosti okolností namístě. Na druhé straně, já bych rozhodně i při bolesti dokázal běžet rychleji a asi i doběhnout do cíle, ale proč bych to dělal? Chci běhat zítra, za týden, za měsíc, dnes by výsledek stejně nebyl nijak excelentní, tak proč riskovat? Ano, měl jsem být schopen posoudit objektivně své možnosti a na začátku neběžet tak rychle, a nebo aspoň po půlce neběžet těch několik kol s Romanem (jeho čas byl 3:07:44), ale nezjistil bych tolik, jako takto.

Každopádně bych rád přišel na příčinu píchání v boku, protože mám dojem, že velmi slabý tlak jsem tam cítil i další den odpoledne, při obyčejné chůzi (mohlo souviset i s přejezením se sladkostí a dalších jídel na obědě při oslavě) a hlavně se tento problém opakovaně vyskytuje při různých závodech, někdy i v intenzivní podobě, například na pražském půlmaratonu v roce 2011 (viz zde) nebo po doběhu letošních Běchovic (viz zde). Mé pozorování je takové, že problém se vyskytuje hlavně tehdy, pokud z nějakých důvodů nedodržuji správný pitný režim a možná to může mít souvislost i s nevhodným stravováním před závody. Ostatně, pár hodin po závodu (po obědě) jsem měl průjem, takže toto by na nevhodné stravování ukazovalo, spolu s dvěma stolicemi před závodem.
Pořádně si prostuduji své záznamy (sousloví "v boku" tam vidím 9x) a popřemýšlím, co s tím, a též pohledám něco po internetu. Nerad bych, aby to byl příznak nějakého vážnějšího problému, a souviselo to například s dlouhodobě horšími jaterními testy po mononukleoze, kterou jsem přitom měl již před hodně lety. Buď, jak buď, výsledky konkrétních závodů nejsou pro mě tak důležité, abych se přemáhal, a dobíhal navzdory problémům, protože i když jsem výkonnostně orientován, tak rozhodující je dlouhodobá výkonnost, u níž je zdraví na prvním místě. To, že mi nevyšel jeden závod, vůbec neznamená, že někdy v tomto roce nemohu zaběhnout výrazně lépe, ostatně každoročně mám několik závodů nepovedených, a nikdy to ničemu nevadilo. Jsem rád, že Míšo Holík přijal mou omluvu a nedělal z mého učinkování na jeho závodu žádnou tragédii - ostatně měl plně pravdu, že doma bych se k takovému běhu neodhodlal, takže to byl kvalitní trénink. Problémy po závodu ustaly (díky Míšovi jsem se napil minerálky a snědl kávenku, za což mu moc děkuji), takže jsem v pohodě doběhnul 2,8 km do kláštera na oběd a v podvečer pak měl chuť ještě klusat dalších 12,5+3,5 km přes různé části Bratislavy, byť velmi pomalu. Po dlouhé době jsem pak za den naběhal 55 km a po třech týdnech jsem se dostal v týdnu nad 100 km, přičemž mě hlavně ten podvečerní běh bavil, za což jsem byl rád.

V Bratislavě jsem prožil velmi pěkné dny, takže jsem rád, že jsem tam jel. Pokud se jedná o mé další běžecké cíle pro tento rok, tak myslím, že ještě nic není ztraceno. Především musím běhat nadále pro radost a pro zdraví, a jakmile se mi podaří překonat aspoň některé neběžecké překážky (vedoucí k melancholickým stavům), tak budu mít více motivace k tomu, abych překonával i ty běžecké, přičemž cestu do určité míry znám. Nejdůležitější je, že usoudím-li, že má pro mě cenu se pokoušet dále zlepšovat, tak musím nadále jít cestou, které věřím a která mi vyhovuje. Chce to hodně trpělivosti a sebeovládání, ale to do určité míry mám. Děkuji všem, kteří mě na této cestě podporují.